Historie čínských bojových umění sahá do období hluboko před začátkem našeho letopočtu, podle některých autorů dokonce až do třetího tisíciletí. Nelze se tedy divit, že se počátky kung-fu ztrácejí v mlžném oparu legend, a že se o jeho podobách či proměnách v průběhu staletí dochovalo jen velmi málo písemných dokladů. Pomineme-li Umění války sepsané Mistrem Sunem (Sun Tzu) v pátém století př. n. l. jako příručka vojenské strategie, je jedním z mála dochovaných pramenů kniha generála Qi Jiguanga Nové pojednání o disciplinované službě (Jixiao xinshu) z 16. století, obsahující kapitolu věnovanou technikám boxu. Nedostatek písemných pramenů je zřejmě dán nejen historickými okolnostmi, ale také samotnou podstatou věci. Bojové dovednosti byly totiž rozvíjeny výhradně pro praktické využití, a to buď v císařské armádě, anebo mezi jednotlivci, kteří často stáli na okraji společnosti. Tito bojovníci se nechávali zaměstnat jako tělesní strážci a ochránci obchodních karavan, někteří z nich se ovšem pohybovali také na opačné straně zákona. Byli to lidé, kteří celý život věnovali tréninku, protože dokonalé zvládnutí bojového umění znamenalo přežití a existenční jistotu. Bojové dovednosti byly předávány přímou cestou mezi učitelem a žákem, ale jen zřídka se mezi adepty našel vzdělanec, který byl schopen ústní pokyny převést také do písemné podoby. Pokud se tak stalo, vznikaly „tréninkové manuály“,  které byly v rámci dané linie vždy pečlivě střeženy.

Zrození legendy

Absence pojednání o vzniku a vývoji jednotlivých stylů zřejmě nebyla dlouhou dobu na překážku, ovšem počínaje druhou polovinou 17. století se náhled na bojová umění změnil a otázka tradice začala nabývat na důležitosti. Tehdy se totiž objevily první snahy popsat (či sestavit) historii vlastního stylu, pro niž byly nezbytné zejména osobnosti předchůdců a zakladatelů, díky nimž by daný styl získal náležitý punc důstojnosti a starobylosti, a v ideálním případě také určitý duchovní rozměr. Zejména v okamžiku, kdy se jednotlivé styly začaly více šířit a konkurovat ostatním, byla otázka legitimity a prestiže velmi důležitá. Tento trend lze sledovat přes 18. a 19. století až do prvních desetiletí století dvacátého, kdy do té doby ručně opisované a v úzkém kruhu čtenářů šířené knihy o kung-fu začínají vycházet tiskem a pomáhají rozšiřovat informace mezi širokou veřejnost. Je třeba si uvědomit, že ještě v 19. století nebyli bojovníci považováni za součást společenské elity (ba naopak), a proto bylo potřeba usilovat i o prestiž a s ní spojené postavení ve společnosti. A tak se v písemných záznamech začínají objevovat údaje o mistrech – zakladatelích, jako byl například Bodhidharma, buddhistický mnich původem z Indie, který přišel do Číny v 6. století. Usadil se v klášteře Shaolin v provincii Henan a údajně naučil tamní mnichy bojové umění, které mělo zlepšit jejich zdraví, podlomené dlouhými meditacemi a nedostatkem pohybu. Tato legenda, vysvětlující původ vnějších stylů spojovaných do té doby pouze se samotným shaolinským klášterem, byla poprvé publikována v rozmezí let 1904-1907. (O tom, že by Bodhidharma byl také bojovníkem, ale neexistují žádné historické záznamy. Vznik fenoménu „bojujících mnichů“ bude mnohem pravděpodobněji souviset s lidmi, kteří v klášteře nalezli útočiště před zákonem.)

Nesmrtelný taoista Chang San-feng

Podobně jako u vnějších, také u vnitřních stylů kung-fu došlo k vytvoření legendy, která jim měla dodat náležitý duchovní rozměr a lesk. Tento patrně již dříve ústně tradovaný příběh vstoupil do dějin bojových umění díky tomu, že byl písemně zaznamenán v roce 1669 v textu Epitafu Wang Zhengnana. Jeho autor Huang Zongxi v něm uvedl jako tvůrce vnitřního stylu kung-fu legendárního taoistu Chang San-fenga z Wudangských hor. Podle skeptiků však měla tato zmínka nejspíš jen politický charakter a jejím účelem bylo připomenout Wangovu loajalitu k dynastii Ming. Samotný text měl totiž zdůraznit význam „tradičního“ taoistického wudangského stylu spojovanému s čínskou dynastií Ming, oproti „cizímu“ buddhistickému stylu shaolinskému, jenž měl asociovat nepřátelskou mandžuskou dynastii Qing. Nicméně i přes toto účelové využití legendy o Chang San-fengovi jde o první literární doklad její existence. Legenda sama žila v následujících staletích vlastním životem a byla jednotlivými autory obohacována o další detaily. Nejpozději v 19. století došlo ke ztotožnění legendárního taoisty se zakladatelem stylu Tai Ji Quan, na čemž se zřejmě výrazně podílela rodina Yang. Dokládají to Klasické texty o Tai Ji Quan (Taijiquan Jing) připisované Chang San-fengovi, které původně formou ručně opisovaných knih kolovaly v úzkém okruhu adeptů tohoto umění. V roce 1912 je poprvé vydal tiskem Guan Baiyi, přičemž údajně použil verzi, již do Pekingu přinesl Yang Lu-chan.

Chang San-feng (Zhang Sanfeng) byl podle legendy taoistický poustevník žijící v době dynastie Ming (1368–1644).  Žil prý velmi dlouho, snad dokonce více než 200 let. Měřil sedm stop a měl tělo jako kmen borovice. Jeho tvář se podobala prastarému měsíci s moudrýma očima a vlídným čelem, vous měl sčesán do špičky jako kopí a stále nosil týž bambusový klobouk. Za den dokázal urazit tisíc mil. Pobýval v klášteře Nefritové prázdnoty v provincii Sichuan, kde pěstoval taoistická umění. Po jediném přečtení byl schopen zpaměti recitovat klasické texty. Vládl magickými schopnostmi a byl také skvělým bojovníkem ovládajícím meč i umění boje beze zbraně. Podle legendy strávil deset let v klášteře Shaolin studiem buddhismu a tamního bojového umění. Poté se vydal na cesty jako poustevník a nakonec se usadil v pohoří Wudang na severu provincie Hubei. Byl údajně obeznámen s praktikami taoistické alchymie – vnitřního elixíru (Neidan), které vycházejí z tradiční čínské medicíny a slouží ke kultivaci tzv. Tří pokladů (základních substancí přítomných v lidském těle):  Jing (životní esence), Qi (vitální energie) a Shen (ducha či mysli). K těmto praktikám, jež měly uvést tělo do stavu harmonie, patřila dechová cvičení spolu s fyzickými pozicemi a mentálními vizualizacemi.

Chang San-fengova reputace prý byla tak velká, že hned dva čínští císařové vyslali výpravy s cílem nalézt tohoto vynikajícího mistra, který měl patrně podpořit bojovou sílu jejich vojsk. Tyto výpravy se ale vždy vrátily s nepořízenou. V roce 1459 byl Chang San-feng císařem oficiálně prohlášen za Nesmrtelného a stal se součástí taoistického pantheonu. Od té doby figuruje jeho osobnost v čínské kultuře jako archetyp hrdiny a legendárního mnicha-bojovníka. (Historicky vzato však není možno konkrétní vztah Chang San-fenga k bojovým uměním nijak doložit, jediným pramenem pro toto tvrzení je výše zmíněný Epitaf z roku 1669. )

Legenda o vzniku Tai Ji Quan

Vyprávění o tom, jak Chang San-feng ve Wudangských horách vytvořil nový vnitřní (měkký) styl bojového umění využívající vnitřní sílu jako protiklad k shaolinskému stylu, který využívá vnější (tvrdou) sílu, se různí. Podle jedné z verzí jej tomuto umění naučil sám taoistický bůh války Zhenwu Dadi prostřednictvím snu, který mu seslal. Podle verze, tradované v rodině Yang, pozoroval Nesmrtelný jednoho dne na svém dvorku jeřába při boji s hadem. Pták se snesl shůry, roztáhl křídla a bil jimi jako vějířem, ale had vždy rychle uhnul stranou a křídla se jej nedotkla. Ač jeřáb útočil vší silou a snažil se hada udeřit, jeho snaha byla marná, had vždy bez potíží unikl. Tato manifestace principů yin a yang učinila na Nesmrtelného velký dojem a dokazovala, že poddajnost je účinnější než používání tvrdé síly. Chang San-feng na základě této zkušenosti vzápětí propracoval systém zcela nového bojového umění, které nebylo postaveno na vnější síle, ale jeho síla vycházela zevnitř.

Podle tradice rodiny Yang předal Chang San-feng své umění žákům v této linii: Wang Zongyue – Chen Zhoutong – Zhang Songxi – Jiang Fa. Poslední jmenovaný měl jediného žáka, Chen Changxina, od něhož se jeho umění naučil během desetiletého studia Mistr Yang Lu-chan, zakladatel stylu rodiny Yang. Spolu s uměním rodiny Chen vytvořil „vnitřní box“ Chang San-fenga v Yang Lu-chanově podání unikátní syntézu, která se v podobě Tai Ji Quan rodiny Yang předává v nezměněné podobě z generace na generaci až do současnosti.

Historikové se patrně nikdy nepřestanou přít o to, zda Chang San-feng existoval či nikoli, a zda měl či neměl podíl na vytvoření Tai Ji Quan, ale na tom koneckonců nezáleží.  Je důležité uchovávat tradici pro paměť dalších generací,  a legenda, i kdyby byla brána jen jako symbolické vyjádření podstaty umění překonávajícího tvrdou sílu poddajností, bude díky své nadčasové platnosti žít navěky.