Tai Ji Quan stylu Yang používá tři typy zbraní, které patří již od pradávna k tradičnímu vybavení čínského bojovníka.  Jedná se o Dao – jednoruční prohnutý meč s jednostranně broušeným ostřím (nazývaný na západě také šavle), Jian – jednoruční oboustranně broušený meč, a Qiang – kopí na dlouhé násadě. Za nejdůležitější z těchto tří zbraní je považováno Dao, jehož útočné techniky se dají použít v případě potřeby i při boji s jinou krátkou zbraní (např. nožem). Dao je tedy „králem všech zbraní“ a boj s ním je vyučován jako první v pořadí. Následuje Jian, přímý meč se svými sofistikovanými technikami, jaké umožňuje lehčí oboustranně broušená čepel.  Teprve po zvládnutí obou těchto zbraní přichází na řadu Qiang, kopí s bodcem na dlouhé násadě.

Dao (刀)

Čínský znak pro Dao bývá překládán jako široký meč, případně šavle, v čínštině může znamenat také jakoukoli jednostranně broušenou zbraň. Pro Dao je charakteristická mírně prohnutá jednostranně broušená čepel, jejíž délka i šířka se může pohybovat v rozmezí mnoha centimetrů. Patří k nejrozmanitějším čínským zbraním, neboť během staletí jeho tvar prodělal mnoho změn. Nejstarší dochované Dao pochází z doby dynastie Shang (asi 1600–1046 př. n. l.), má rovný tvar a je zhotoveno z bronzu.  V tzv. Období válčících států (475–221 př. n. l.) ovládli Číňané techniku zpracování železné rudy, a během vlády dynastie Han ((206 př. n. l. – 220 n. l.) nahradilo Dao na bitevních polích do té doby rozšířený meč, neboť bylo považováno za účinnější zbraň. V době vlády dynastie Tang (618–907 n. l.) byla dovednost čínských kovářů na takové výši, že jejich výrobky byly vyváženy do Koreje i Japonska, kde významně ovlivnily tamní výrobu zbraní. Počátky japonských katan lze tedy hledat právě u čínských mečířů.

Čínské šavle se dělí do skupin podle typu čepele. K nejběžnějším typům patří Yan Ling Dao s čepelí ve tvaru husího brku (oblíbené za dynastie Ming), Liu Ye Dao s čepelí ve tvaru vrbového listu (typické pro období dynastií Ming a Qing) nebo Niu Wei Dao připomínající tvarem volský ocas (používané během Boxerského povstání). Zatímco první dva zmiňované typy byly oblíbené v císařské armádě a patřily k výzbroji císařských gard i samotného vládce, Niu Wei Dao, těžkou zbraň s velmi širokou čepelí, vzniklou v pozdním období dynastie Qing, používali výhradně osamocení bojovníci a rebelové a nikdy nepatřila k „oficiálním zbraním“.

Jian (劍)

Přímý oboustranně broušený meč je patrně nejstarší čínskou zbraní. Jeho první dochované exempláře, pocházející ze třetího tisíciletí př. n. l., byly zhotovovány z nefritu. S rozvojem metalurgie nastoupil jako nový materiál bronz a později také železo. Ve 3. století našeho letopočtu se jako válečná zbraň prosadila šavle, která se stala součástí výzbroje čínských vojsk, a meč byl „odsunut“ do role oficiální zbraně intelektuálních vrstev. Patřil k oděvu učenců a úředníků a sloužil jako jeden z odznaků jejich postavení, ale také jako zbraň pro sebeobranu. Meč byl lehčí a ovladatelnější než šavle a jeho majitel si jej často nechával zdobit podle svého vkusu. Na rozdíl od utilitárnějších šavlí, u nichž šlo především o ničivou účinnost, byly čepele mečů opatřovány rytinami draků či nápisy, které měly majiteli zbraně dodat sílu, případně také motivem sedmi hvězd – stylizovaným souhvězdím Velké medvědice, jež hrálo významnou roli v taoistické astrologii. Jestliže byly jílce šavlí opleteny koženým řemínkem nebo stuhou, aby neklouzaly v ruce, jílce mečů byly často ozdobně vyřezávány, což v konečném důsledku plnilo podobný účel. Záštity mečů bývaly také bohatě zdobeny symbolickými motivy, jež měly majiteli dodávat štěstí, případně mu zaručit dlouhý život. Součástí historických mečů byly často ozdobné závěsy a střapce, které se upevňovaly k hlavici jílce. Jejich význam nebyl jen dekorativní, ale také praktický. Bývaly vyráběny ze spletených hedvábných šňůr, na nichž mohly být umístěny ozdoby vyřezané z nefritu. V případě potřeby bylo možno závěsem šlehnout proti protivníkovi, nebo si jej omotat kolem ruky a zajistit si tak, že zbraň během boje nevypadne z ruky. Meče byly opatřeny pochvou, která se vyráběla z lakovaného dřeva nebo kůže a bývala zdobená kováním, jež plnilo nejen ozdobnou funkci, ale také zpevňovalo konstrukci a umožňovalo zavěšení zbraně u pasu nebo na zádech.

Samostatnou kapitolou je materiál, z něhož byly kvalitní meče i šavle vyráběny. Jak již bylo naznačeno, čínští kováři dokázali již 8. století vytvářet vysoce kvalitní čepele, v 10. století údajně uměli tavit i titanové rudy. Typickou technologií je sendvičová konstrukce čepele, při níž se prokládají pláty různých materiálů, aby bylo ve výsledku dosaženo ideálních vlastností. Vrstva tvrdé (ale křehčí) oceli se při vysoké teplotě zkuje dohromady s vrstvou odolné (ale měkčí) oceli, poté se vzniklý podlouhlý paket přeloží napůl a opět zkuje, a celý postup se opakuje, dokud není dosaženo několika set či tisíc vrstev. Výsledná čepel tak získá nejlepší vlastnosti z obou použitých materiálů. Je tvrdá a udrží ostří a zároveň je pružná a nezlomí se v boji. Během výroby mohl kovář svařený paket různě upravovat, aby dosáhl vzniku ornamentálních vzorů, které byly na mečích vysoce ceněny. Například vzor letících ptáků (nazývaný také květinový vzor), oblíbený v době dynastie Qing, vznikl podélným rozřezáním paketu na čtyři díly, jejich zkroucením a opětovným zkutím. Technologie výroby této vrstvené oceli nazývané Qiangang (na západě známé pod názvem damascénská) byly vždy přísně střeženy a předávány jen v rámci rodiny z generace na generaci.

Qiang (槍)

Nejstarší čínská kopí byla vyráběna z bambusu, jemuž stačilo seříznout konec do ostré špice. Tato zbraň se údajně vyvinula z oštěpu (Mao), jenž byl delší a těžší a používal se již v době dynastie Qin (221–206 př. n. l.). Základní typ bambusového kopí se nazývá Zhu Qiang. Později se na kopí nasazovala kovová, oboustranně broušená hlavice, a takto upravené kopí sloužilo jako bodná i vrhací zbraň (Biao Qiang). K hlavici se přidávaly také koňské ocasní žíně, které rozptylovaly pozornost nepřítele a zároveň bránily klouzání rukou na násadě, neboť zachytávaly krev protivníka. Kopí se vyráběla v různých délkách v závislosti na výšce majitele. Tvar hlavice se v průběhu staletí také měnil, např. v období Jižní dynastie Song (1127–1279) k ní byl přidán hák, který sloužil k útoku na jezdce na koních. Bojovník, který používal v boji kopí, musel disponovat značnou silou, neboť v době dynastie Qing se používala kopí o délce 3–4,5 metrů. Kopí patřila spolu se šavlí a lukem k výzbroji císařské stráže.

Bílý jeřáb rozevírá křídla – Divoký kůň rozděluje svou hřívu – Had se plazí dolů – Odstrkující opice – Zlatý kohout stojí na jedné noze – Zkrocení tygra – Rozevření vějíře – Vykročení do sedmi hvězd – Krásná dívka tká – Zahrát na loutnu – Lotosový kop… Všechno to zní velmi poeticky a krásně. Skoro jako by si člověk, jenž tyto názvy vymyslel, vypůjčil část nějaké čínské legendy či básně. Jeřáb, na němž prý létají Nesmrtelní, je v Číně symbolem dlouhověkosti a moudrosti. Tygr jako král horských zvířat, jenž dokáže zahnat na útěk i démony, je zase symbolem odvahy a síly. Kůň je zosobněním nezkrotnosti a síly vůle, had je v legendách považován za chytré a lstivé zvíře a je také představitelem jisté třídy démonů. Sedm hvězd je souhvězdí Velké medvědice, jehož seskupení má velký význam pro taoistickou astrologii. Krásná dívka  zase připomíná Nebeskou tkadlenu, jednu ze sedmi sester, jež tkaly hedvábí na šaty bohů. Je známá z legendy o věčných milencích, kteří se mohou setkat jen jedenkrát za rok a jejich svátek se slaví vždy sedmého dne sedmého lunárního měsíce.

Nepoučenému čtenáři by mohlo snadno uniknout, že všechna ta poetická pojmenování v sobě ve skutečnosti skrývají účinné pohyby útočných i obranných technik tradičního bojového umění. Proč tomu tak je? Proč se techniky, jejichž cílem je v první řadě způsobit nepříteli něco velmi nepříjemného, halí do závoje hezkých slov? Důvod je třeba na prvním místě hledat v čínském způsobu nazírání na svět. Při pojmenování míst, předmětů a jevů v Číně vždy hrály důležitou roli symboly, zakořeněné v čínské kosmologii, náboženství či mýtech. Výrazně je to patrné například na místních názvech jako Purpurová hora, Vrchol Nefritového císaře, Nebeské jezero, Věž deseti tisíc nesmrtelných… Snaha o vytváření půvabných názvů je nasnadě, stejně jako souvislost s tradiční čínskou poezií (a také malířstvím, které s poezií často splývá). Stejným způsobem jako krátké seskupení veršů či několik tahů štětce, jež vystihnou vše, co je podstatou věci, je pak možno chápat i tradiční názvy jednotlivých technik bojového umění. Ve zkratce shrnují podstatu toho, jak se daný pohyb jeví navenek. Důvodem mohlo být jednak utajení skutečného významu, neboť nesmíme zapomínat na to, že tyto techniky byly po staletí udržovány v tajnosti v úzkém okruhu adeptů a nebyly přístupné každému, kdo se třeba náhodou mohl dostat k zápisům a chtěl by je využít ve svůj prospěch. Jistě také proto byl skutečný význam pohybu často ukryt pod názvem, jenž nezasvěcenému člověku neprozradil nic z vlastního obsahu. Dalším důvodem, proč tyto názvy vznikly, byl nepochybně samotný způsob předávání dovedností bojového umění mezi učitelem a žákem. Vzhledem k tomu, že žáci byli často negramotní, učili se memorováním, tedy opakováním zpaměti. Proto bylo potřeba označit jednotlivé pohyby výstižným názvem, který znalému žáku napověděl, ale nepoučeného člověka mohl snadno zmást. To je ostatně jev, s nímž se setkáváme v textech členů rodiny Yang dodnes – jde o přesně propracovaný způsob, jakým se jednotlivé dovednosti nazývají, ale název je volen tak, že jen ten, kdo má přímý kontakt s učitelem dané linie, dokáže plně pochopit význam jejich slov. Jde o praktickou zkratku a zároveň také určitou pojistku proti tomu, aby bylo umění Yang Tai Ji Quan nekontrolovatelně šířeno a třeba i pozměňováno (před čímž členové rodiny vždy varovali). Proto se podrobné instrukce nedají nalézt v knihách ani na videích a poskytne je pouze učitel způsobem přímého předání.

Pro někoho předmět hodný obdivu, který přímo vybízí k tomu, aby byl s úctou uchopen do ruky, pro jiného kus železa, plnící ryze utilitární funkci. Ačkoli druhý typ lidí zcela nechápu, respektuji, že ne každý má k chladným zbraním pozitivní vztah a ne každý touží po tom, sevřít v dlani jílec a pocítit váhu čepele čekající jen na to, nechat se vést jeho rukou. Přiznám se, že patřím k lidem prvního druhu, a proto mne těší, když se mezi mými žáky najde někdo, kdo touží po tom, naučit se ovládat meč. Tato možnost je otevřena každému, kdo se cvičení Tai Ji Quan věnuje systematicky a zvládne celou Tradiční sestavu 124 forem.

Yang Tai Ji Quan používá dva typy mečů: Jian  剑- rovný meč s oboustranným ostřím, a Dao 刀 – prohnutý meč (nazývaný také šavle) s jednostranně broušeným ostřím, jehož čepel prošla během staletí mnoha obměnami. Jian patřil v Číně od pradávna k odznakům společenského postavení a dá se říci, že byl zbraní „vyšší třídy“, zatímco Dao bylo zbraní ryze vojenskou. Jian se používal také v taoistické magii k zahánění démonů (tyto meče byly opatřeny speciální výzdobou, která měla umocnit účinnost „duchovní zbraně“). Umění Feng Shui, zabývající se harmonizací obydlí, dodnes zahrnuje doporučení týkající se správného umístění meče v bytě tak, aby jeho obyvatelům přinášel prospěch.

Technologie výroby čepelí patřila od pradávna k vysoce střeženým tajemstvím a dnes existuje jen nemnoho mečířů, kteří jsou schopni zhotovit meč stejné kvality jako před staletími. Je jich málo, ale jsou, a díky nim přetrvává umění této obdivuhodné kovářské práce dodnes. Pro běžné cvičení stačí v podstatě jakýkoli dobře vyvážený meč z vysokouhlíkové oceli, ale ten, kdo má k věci trochu hlubší vztah, dokáže ocenit dokonalost damascénské oceli zhotovené překládáním dvou pečlivě vybraných typů materiálu, přičemž jedna vrstva je vždy tvrdá (a křehká), zatímco druhá je pružná (a měkká). Vrstvy se zkují dohromady a poté se opět překládají, až vznikne několik tisíc vrstev, díky kterým získá výsledná čepel ideální vlastnosti. Typickým vnějším znakem damascénské čepele je kresba, prozrazující, jak byly vrstvy kladeny. Tato kresba, která vynikne po zakalení, vybroušení a vyleštění, patří k hlavním kritériím hodnocení meče. Proces výroby damascénské čepele je časově nesmírně náročný, ale vzniklý meč je uměleckým dílem, které se může stát rodinným pokladem předávaným po celé generace.

Mnoho škol čínského kung-fu zařazuje do svého cvičebního programu umění Qi Gongu.  Samotný název Qi Gong (Chi Kung) je složen ze dvou čínských slov: Qi (vitální energie nebo životní síla) a Gong (dovednost). Jde tedy o systém cvičení zaměřených na práci s vitální energií, což je pojem známý nejen tradiční čínské medicíně, ale i čínské kosmologii. Qi Gong byl používán již ve starověké Číně k předcházení zdravotním potížím a léčbě nemocí. Jeho cílem je dosažení celkové rovnováhy organismu, která přináší pevné zdraví, vnitřní klid a vede k dlouhému životu prožitému v plné síle. Studie čínské i západní medicíny potvrzují, že tato cvičení prokazatelně snižují riziko vzniku civilizačních chorob a zlepšují prognózu osob trpících zdravotními problémy.

Mnoho příběhů lidí, kteří se věnují cvičení tradičních stylů bojových umění, začíná slovy: „Býval jsem slabé a neduživé dítě…“, a to je přesně ono. Jakmile totiž začnete cvičit Qi Gong a věnujete mu dostatek času, aby mohl začít působit, nestačíte se divit, kolik zdravotních problémů se výrazně zlepší či zcela zmizí. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že Qi Gong dokáže téměř zázraky i v takových situacích, jako je obtížná a do nekonečna se táhnoucí rekonvalescence po operaci mozku.

V tradičním systému cvičení Yang Tai Ji Quan hraje Qi Gong významnou úlohu, neboť pevné zdraví a duševní vyrovnanost tvoří základ, bez něhož by každé bojové umění stálo na vratkých nohou. Stejně jako jiné oblasti rodinného kung-fu je i systém Qi Gongu důmyslně propracován tak, aby jednotlivá cvičení účinně navazovala a postupně dosáhla otevření energetických drah, odstranění bloků a zajistila bezchybnou funkci všech orgánů. Některá energetická cvičení urychlují rekonvalescenci po nemoci či úrazu, jiná pročišťují nebo zklidňují a další zase naopak dodávají výbušnou energii, která je potřebná při sebeobraně. Je možno říci, že od určité úrovně se Qi Gongem stává i sama Tradiční sestava 124 forem.