Za jak dlouho se to naučím?

„Za kolik dnů se to naučím?“ Tahle otázka zazněla včera na tréninku a já jsem si díky ní znovu uvědomila, že ne každý přichází do tělocvičny s představou, co takové cvičení Tai Ji Quan (neboli Taiji kung-fu rodiny Yang, jak sami Yangové říkají) vlastně obnáší. Jistě existují činnosti, které lze zvládnout v řádu dnů, ale kung-fu mezi ně rozhodně nepatří. Už samotný význam slova kung-fu je „dovednost získaná v průběhu času“. Tím je myšleno, že tuto dovednost získáme usilovnou prací v delším časovém horizontu. Tento proces nelze nijak urychlit, proto také má včerejší odpověď zněla, že nefungují žádné zkratky a že „instantní kung-fu“ prostě neexistuje. Jedinou cestou je trpělivost a píle a ochota věnovat část svého volného času cvičení. Jen tak lze dosáhnout pokroku a posunout se dále v poznání Cesty, kterou jste si vybrali. Ne náhodou dávám vždycky na plakátek, zvoucí nové zájemce do naší školy, obrázek cesty směřující vzhůru.

Původní styl rodinného kung-fu, kterému se věnujeme, má přesně danou metodikou výuky, aby se každý, kdo projeví vážný zájem a snahu, mohl tomuto umění naučit. Je k tomu zapotřebí jediné – pravidelně cvičit. Není třeba se ničeho obávat, učíte se vše v přesné posloupnosti tak, jak generace rodiny Yang učily své vlastní děti. Postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu, ale vždy až ve chvíli, kdy jste na další informace připraveni. Jednotlivé pohyby je nejprve potřeba mnohokrát opakovat, aby přešly do vašeho podvědomí a uložily se ve svalové paměti, a pak už se na ně nemusíte tolik soustředit. To, co se na začátku mohlo zdát obtížné, se po nějaké době při ohlédnutí zpět bude jevit jako velmi snadné. A přibude zase něco nového, neboť kung-fu se staví jako skládanka, k níž dostáváte jednotlivé dílky postupně podle toho, jakého pokroku jste dosáhli.

Začínáme na základní úrovni, během níž se naučíte pohyby Dlouhé sestavy. Tuto sestavu 124 forem rodiny Yang lze zvládnout přibližně za rok, případně za rok a půl – to je individuální a záleží na vašich schopnostech a také na tom, kolik času jste ochotni cvičení věnovat. Po zvládnutí sestavy na základní úrovni přicházejí na řadu úrovně vyšší, které již pracují s dovednostmi charakteristickými pro vnitřní styl bojového umění. Současně se učíte také Zjemňující cviky pro otevírání meridiánů a zlepšení vnímání vašeho těla, Tui Shou – cvičení ve dvojici, Qi Gong – cvičení pro kultivaci a využití vitální energie a mnohé další. Každá složka cvičení je stejně důležitá, a proto se na tréninku postupně věnujeme všem.

Jakmile zvládnete Dlouhou sestavu na základní úrovni, můžete se také naučit sestavy s partnerem či se zbraní. Nejprve se vyučuje Dao – široký meč (šavle), jako druhý Jian – přímý meč, a nakonec Qiang – kopí. A pokud se budete cvičení skutečně věnovat, mohu vám zaručit, že vaše schopnosti porostou a budou se před vámi otevírat další a další vrstvy tohoto umění, které změní nejen váš pohled na vaše vlastní tělo, ale také na svět, v němž žijeme.

Jak vyzrát na stres?

 

Všichni to známe – každý den jsme zavaleni povinnostmi, ať už studijními, pracovními, rodinnými nebo osobními, které nás nutí ke spěchu a neustálému soustředění na to, co je potřeba udělat teď a co potom… Výsledkem je, že se ocitáme v zajetí stresu a z něj plynoucí únavy, která může v konečném důsledku mít negativní vliv nejen na naši duševní pohodu, ale také celkový zdravotní stav.  Tělo reaguje všelijak – bolestivou ztuhlostí svalů, zvýšeným uvolňováním glukózy, zvýšením krevního tlaku atd., což může vést časem až k závažným onemocněním jako diabetes 2. typu nebo ischemická choroba srdeční provázená infarktem myokardu. Nic, o co bychom stáli, že? Naštěstí existuje cesta, jak na tento začarovaný kruh neustále se valícího stresu vyzrát, aniž bychom museli opustit svůj styl života a odstěhovat se do poklidné poustevny v horách 

Řešením je pravidelné cvičení Tai Ji Quan, které nám kdykoli během volné chvilky navodí pocit uvolnění a vnitřní pohody. Je prokázáno, že toto cvičení účinně odplavuje stres, a to nejen díky tomu, že se při něm ocitáme ve vlastním soukromém vesmíru a oáze klidu, ale také díky pohybům, jež prospívají zdraví. Zdravotní účinky Tai Ji jsou sice známy již po staletí, ale teprve v poslední době se jim dostalo pozornosti také ze strany moderní vědy a lékařství. Existuje řada vědeckých studií, které zkoumají účinky pravidelného cvičení Tai Ji Quan a Qi Gong na lidské zdraví. A jejich výsledky, publikované v odborných časopisech, jsou jednoznačné.

Studie prokázaly, že cvičení Tai Ji Quan dokáže výrazně snížit hladinu kortizolu, hormonu, který se v těle uvolňuje během stresu a způsobuje řadu zdravotních problémů jako zvýšený krevní tlak, zvýšenou hladinu cukru v krvi, zvýšenou produkci žaludečních kyselin, snížení hustoty kostní hmoty, špatný spánek a celkové oslabení imunitního systému. U zkoumaných osob tedy objektivně došlo ke snížení hladiny stresového hormonu kortizolu, ke snížení vysokého krevního tlaku, zlepšení okysličení krve a subjektivně také ze zlepšení vnímání psychického stresu a jeho fyzických následků. U osob cvičících Tai Ji, které trpěly chronickými chorobami, bylo také prokázáno výrazné zlepšení zdravotního stavu.

Z uvedeného vyplývá, že Tai Ji, je-li cvičeno pravidelně, dokáže napravit leccos z toho, co jsme si způsobili (a způsobujeme) hektickým životním stylem. A je to rozhodně snazší, přirozenější a v konečném důsledku i levnější cesta ke zdraví, než polykat denně hrsti léků a být častým hostem v lékařských ordinacích 

Pro ty z Vás, kteří si chtějí o výsledcích zmiňovaných studií přečíst více, uvádím odkazy na několik zajímavých publikací.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17968296

https://www.health.harvard.edu/exercise-and-fitness/research-were-watching-study-suggests-tai-chi-improves-life-for-people-with-chronic-health-problems

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/24908587

Zbraně rodiny Yang – šavle, meč a kopí

Rodina Yang používá tři typy zbraní, které patří již od pradávna k tradičnímu vybavení čínského bojovníka.  Jedná se o Dao – jednoruční prohnutý meč s jednostranně broušeným ostřím (nazývaný na západě také šavle), Jian – jednoruční oboustranně broušený meč, a Qiang – kopí na dlouhé násadě. Za nejdůležitější z těchto tří zbraní je považováno Dao, jehož útočné techniky se dají použít v případě potřeby i při boji s jinou krátkou zbraní (např. nožem). Dao je tedy „králem všech zbraní“ a boj s ním je vyučován jako první v pořadí. Následuje Jian, přímý meč se svými sofistikovanými technikami, jaké umožňuje lehčí oboustranně broušená čepel.  Teprve po zvládnutí obou těchto zbraní přichází na řadu Qiang, kopí s bodcem na dlouhé násadě. Ke kung-fu rodiny Yang patří individuální sestavy s těmito zbraněmi stejně jako drily technik, Tui Shou se zbraněmi či sestavy ve dvojici. Některé sestavy mají více variant – jedna tradičně směla být cvičena na veřejnosti (tzv. Public Form) a jiná byla vždy určena jen pro nejbližší okruh adeptů tohoto umění (tzv. Family Form – rodinná sestava).   Druhá varianta obsahuje techniky, které měly zůstat veřejnosti utajeny, aby rodina neprozrazovala svoje know-how soupeřům či případným nepřátelům.

Důstojník císařské stráže dynastie Qing

Dao (刀)

Čínský znak pro Dao bývá překládán jako široký meč, případně šavle, v čínštině může znamenat také jakoukoli jednostranně broušenou zbraň. Pro Dao je charakteristická mírně prohnutá jednostranně broušená čepel, jejíž délka i šířka se může pohybovat v rozmezí mnoha centimetrů. Patří k nejrozmanitějším čínským zbraním, neboť během staletí jeho tvar prodělal mnoho změn. Nejstarší dochované Dao pochází z doby dynastie Shang (asi 1600–1046 př. n. l.), má rovný tvar a je zhotoveno z bronzu.  V tzv. Období válčících států (475–221 př. n. l.) ovládli Číňané techniku zpracování železné rudy, a během vlády dynastie Han ((206 př. n. l. – 220 n. l.) nahradilo Dao na bitevních polích do té doby rozšířený meč, neboť bylo považováno za účinnější zbraň. V době vlády dynastie Tang (618–907 n. l.) byla dovednost čínských kovářů na takové výši, že jejich výrobky byly vyváženy do Koreje i Japonska, kde významně ovlivnily tamní výrobu zbraní. Počátky japonských katan lze tedy hledat právě u čínských mečířů.

Liu Ye Dao, 18. století (foto Peter Dekker)
Liu Ye Dao, 19. století

Čínské šavle se dělí do skupin podle typu čepele. K nejběžnějším typům patří Yan Ling Dao s čepelí ve tvaru husího brku (oblíbené za dynastie Ming), Liu Ye Dao s čepelí ve tvaru vrbového listu (typické pro období dynastií Ming a Qing) nebo Niu Wei Dao připomínající tvarem volský ocas (používané během Boxerského povstání). Zatímco první dva zmiňované typy byly oblíbené v císařské armádě a patřily k výzbroji císařských gard i samotného vládce, Niu Wei Dao, těžkou zbraň s velmi širokou čepelí, vzniklou v pozdním období dynastie Qing, používali výhradně osamocení bojovníci a rebelové a nikdy nepatřila k „oficiálním zbraním“.

Niu Wei Dao, polovina 19. století (foto Peter Dekker)

Jian (劍)

Přímý oboustranně broušený meč je patrně nejstarší čínskou zbraní. Jeho první dochované exempláře, pocházející ze třetího tisíciletí př. n. l., byly zhotovovány z nefritu. S rozvojem metalurgie nastoupil jako nový materiál bronz a později také železo. Ve 3. století našeho letopočtu se jako válečná zbraň prosadila šavle, která se stala součástí výzbroje čínských vojsk, a meč byl „odsunut“ do role oficiální zbraně intelektuálních vrstev. Patřil k oděvu učenců a úředníků a sloužil jako jeden z odznaků jejich postavení, ale také jako zbraň pro sebeobranu. Meč byl lehčí a ovladatelnější než šavle a jeho majitel si jej často nechával zdobit podle svého vkusu. Na rozdíl od utilitárnějších šavlí, u nichž šlo především o ničivou účinnost, byly čepele mečů opatřovány rytinami draků či nápisy, které měly majiteli zbraně dodat sílu, případně také motivem sedmi hvězd – stylizovaným souhvězdím Velké medvědice, jež hrálo významnou roli v taoistické astrologii. Jestliže byly jílce šavlí opleteny koženým řemínkem nebo stuhou, aby neklouzaly v ruce, jílce mečů byly často ozdobně vyřezávány, což v konečném důsledku plnilo podobný účel. Záštity mečů bývaly také bohatě zdobeny symbolickými motivy, jež měly majiteli dodávat štěstí, případně mu zaručit dlouhý život. Součástí historických mečů byly často ozdobné závěsy a střapce, které se upevňovaly k hlavici jílce. Jejich význam nebyl jen dekorativní, ale také praktický. Bývaly vyráběny ze spletených hedvábných šňůr, na nichž mohly být umístěny ozdoby vyřezané z nefritu. V případě potřeby bylo možno závěsem šlehnout proti protivníkovi, nebo si jej omotat kolem ruky a zajistit si tak, že zbraň během boje nevypadne z ruky. Meče byly opatřeny pochvou, která se vyráběla z lakovaného dřeva nebo kůže a bývala zdobená kováním, jež plnilo nejen ozdobnou funkci, ale také zpevňovalo konstrukci a umožňovalo zavěšení zbraně u pasu nebo na zádech.

Jian se sedmi hvězdami, 17. století (foto Peter Dekker)
Jian, 18. století
Jian, polovina 19. století
Jian, 18. století
Jian, 18. století

Samostatnou kapitolou je materiál, z něhož byly kvalitní meče i šavle vyráběny. Jak již bylo naznačeno, čínští kováři dokázali již 8. století vytvářet vysoce kvalitní čepele, v 10. století údajně uměli tavit i titanové rudy. Typickou technologií je sendvičová konstrukce čepele, při níž se prokládají pláty různých materiálů, aby bylo ve výsledku dosaženo ideálních vlastností. Vrstva tvrdé (ale křehčí) oceli se při vysoké teplotě zkuje dohromady s vrstvou odolné (ale měkčí) oceli, poté se vzniklý podlouhlý paket přeloží napůl a opět zkuje, a celý postup se opakuje, dokud není dosaženo několika set či tisíc vrstev. Výsledná čepel tak získá nejlepší vlastnosti z obou použitých materiálů. Je tvrdá a udrží ostří a zároveň je pružná a nezlomí se v boji. Během výroby mohl kovář svařený paket různě upravovat, aby dosáhl vzniku ornamentálních vzorů, které byly na mečích vysoce ceněny. Například vzor letících ptáků (nazývaný také květinový vzor), oblíbený v době dynastie Qing, vznikl podélným rozřezáním paketu na čtyři díly, jejich zkroucením a opětovným zkutím. Technologie výroby této vrstvené oceli nazývané Qiangang (na západě známé pod názvem damascénská) byly vždy přísně střeženy a předávány jen v rámci rodiny z generace na generaci.

Čepel se vzorem letících ptáků, Čína, 18. století (foto Peter Dekker)
Čepel typu Qiangang, Čína, 17. století (foto Peter Dekker)

Qiang (槍)

Nejstarší čínská kopí byla vyráběna z bambusu, jemuž stačilo seříznout konec do ostré špice. Tato zbraň se údajně vyvinula z oštěpu (Mao), jenž byl delší a těžší a používal se již v době dynastie Qin (221–206 př. n. l.). Základní typ bambusového kopí se nazývá Zhu Qiang. Později se na kopí nasazovala kovová, oboustranně broušená hlavice, a takto upravené kopí sloužilo jako bodná i vrhací zbraň (Biao Qiang). K hlavici se přidávaly také koňské ocasní žíně, které rozptylovaly pozornost nepřítele a zároveň bránily klouzání rukou na násadě, neboť zachytávaly krev protivníka. Kopí se vyráběla v různých délkách v závislosti na výšce majitele. Tvar hlavice se v průběhu staletí také měnil, např. v období Jižní dynastie Song (1127–1279) k ní byl přidán hák, který sloužil k útoku na jezdce na koních. Bojovník, který používal v boji kopí, musel disponovat značnou silou, neboť v době dynastie Qing se používala kopí o délce 3–4,5 metrů. Kopí patřila spolu se šavlí a lukem k výzbroji císařské stráže.

Qiang (hlavice), 19. století (foto Peter Dekker)
Qiang (hlavice), 18.-19. století (foto Peter Dekker)
Qiang, konec 19. století
Cheng Zong You, Chang Qiang Fa Xuan, Manuál pro boj s kopím, 1621

 

 

Yang Sau-chung, Třináct pravidel pro cvičení Tai Ji Quan rodiny Yang

Yang Sau-chung, Practical Use of Yang Tai Chi Chuan (It´s Applications and Variations), 1976. Překlad: Zdeněk Kurfürst, březen 2007. 

Mistr Yang Sau-chung (1910-1985), představitel čtvrté generace rodiny Yang, sepsal tato pravidla, která bychom měli mít při cvičení neustále na paměti.


  1. Posaďte ramena dolů a spusťte lokty.
  1. Vyprázdněte hrudník a pozvedněte záda.
  1. Držte energii klidně dole v tantienu (cca 7 cm pod pupkem) vyprázdněním hrudníku a uvolněním pasu. Tantien je místo, kde je pěstována a schraňována energie. Po dlouhé době cvičení potenciální energie vytváří silný impuls, který, když je to nezbytné, může být vyslán ven k útoku či obraně.
  1. Držte hlavu zpříma a tělo dobře vyvážené.
  1. Uvolněte pas.
  1. Přesuňte těžiště, jak je vyžadováno.
  1. Každá část těla je správně zkoordinována.
  1. Nepoužívejte sílu, ale myšlenka je přítomna.
  1. Akce a myšlenka by měly být v harmonii.
  1. Myšlenka a energie by měly být v souladu.
  1. Akce je obsažena v nečinnosti.
  1. Akce a nečinnost by měly být správně propojeny.
  1. Všechny pohyby by měly být prováděny v rytmu a následovat pravidelně jeden za druhým bez trhavých pohybů, jako když je hedvábí odvíjeno ze zámotku.

 

K názvům pozic v tradiční sestavě 124 forem rodiny Yang

Bílý jeřáb rozevírá křídla – Divoký kůň rozděluje svou hřívu – Had se plazí dolů – Odstrkující opice – Zlatý kohout stojí na jedné noze – Zkrocení tygra – Rozevření vějíře – Vykročení do sedmi hvězd – Krásná dívka tká – Zahrát na loutnu – Lotosový kop… Všechno to zní velmi poeticky a krásně. Skoro jako by si člověk, jenž tyto názvy vymyslel, vypůjčil část nějaké čínské legendy či básně. Jeřáb, na němž prý létají Nesmrtelní, je v Číně symbolem dlouhověkosti a moudrosti. Tygr jako král horských zvířat, jenž dokáže zahnat na útěk i démony, je zase symbolem odvahy a síly. Kůň je zosobněním nezkrotnosti a síly vůle, had je v legendách považován za chytré a lstivé zvíře a je také představitelem jisté třídy démonů. Sedm hvězd je souhvězdí Velké medvědice, jehož seskupení má velký význam pro taoistickou astrologii. Krásná dívka  zase připomíná Nebeskou tkadlenu, jednu ze sedmi sester, jež tkaly hedvábí na šaty bohů. Je známá z legendy o věčných milencích, kteří se mohou setkat jen jedenkrát za rok a jejich svátek se slaví vždy sedmého dne sedmého lunárního měsíce.

Nepoučenému čtenáři by mohlo snadno uniknout, že všechna ta poetická pojmenování v sobě ve skutečnosti skrývají účinné pohyby útočných i obranných technik tradičního bojového umění. Proč tomu tak je? Proč se techniky, jejichž cílem je v první řadě způsobit nepříteli něco velmi nepříjemného, halí do závoje hezkých slov? Důvod je třeba na prvním místě hledat v čínském způsobu nazírání na svět. Při pojmenování míst, předmětů a jevů v Číně vždy hrály důležitou roli symboly, zakořeněné v čínské kosmologii, náboženství či mýtech. Výrazně je to patrné například na místních názvech jako Purpurová hora, Vrchol Nefritového císaře, Nebeské jezero, Věž deseti tisíc nesmrtelných… Snaha o vytváření půvabných názvů je nasnadě, stejně jako souvislost s tradiční čínskou poezií (a také malířstvím, které s poezií často splývá). Stejným způsobem jako krátké seskupení veršů či několik tahů štětce, jež vystihnou vše, co je podstatou věci, je pak možno chápat i tradiční názvy jednotlivých technik bojového umění. Ve zkratce shrnují podstatu toho, jak se daný pohyb jeví navenek. Důvodem mohlo být jednak utajení skutečného významu, neboť nesmíme zapomínat na to, že tyto techniky byly po staletí udržovány v tajnosti v úzkém okruhu adeptů a nebyly přístupné každému, kdo se třeba náhodou mohl dostat k zápisům a chtěl by je využít ve svůj prospěch. Jistě také proto byl skutečný význam pohybu často ukryt pod názvem, jenž nezasvěcenému člověku neprozradil nic z vlastního obsahu. Dalším důvodem, proč tyto názvy vznikly, byl nepochybně samotný způsob předávání dovedností bojového umění mezi učitelem a žákem. Vzhledem k tomu, že žáci byli často negramotní, učili se memorováním, tedy opakováním zpaměti. Proto bylo potřeba označit jednotlivé pohyby výstižným názvem, který znalému žáku napověděl, ale nepoučeného člověka mohl snadno zmást. To je ostatně jev, s nímž se setkáváme v textech členů rodiny Yang dodnes – rodina má přesně propracovaný způsob, jakým jednotlivé dovednosti svého umění nazývá, ale název je volen tak, že jen ten, kdo má přímý kontakt s učitelem dané linie, dokáže plně pochopit význam slov. (Teď samozřejmě nemám na mysli jen názvy samotných technik :-)) Jde o praktickou zkratku a zároveň také určitou pojistku proti tomu, aby bylo umění Tai Ji Quan rodiny Yang nekontrolovatelně šířeno a třeba i pozměňováno (před čímž členové rodiny vždy varovali). Rodina si vždy dokázala udržet své know-how. Proto se podrobné instrukce nedají nalézt v knihách nebo snad na videích. Rodina se tak jistí, že jen adepti se skutečným zájmem, kteří vyhledají školu s přímým napojením na linii rodiny Yang, se mohou naučit všemu, co toto umění obnáší. Vždy je dobré zajímat se o linii školy (ať už jde o jakýkoli styl), protože čím blíže ke zdroji, tím lépe. Jednotlivé linie bojových umění si totiž můžeme představit jako množství potoků, říček a řek, které se proplétají historií až do současnosti. Ovšem té nejčistší vody se lze napít vždy jen u pramene.

Sestava 124 forem rodiny Yang


  1. Zahájení sestavy.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Peng (Odpružení).
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu (Potažení).
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji (Stlačení).
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An (Odtlačení).
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Otočení těla a zvednutí paží.
  1. Vytáhnout měsíc ze dna moře a Rozevřít křídla.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Hrát na loutnu.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – pravé provedení.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Hrát na loutnu.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Krok vpřed s blokem a úder.
  1. Zdánlivé uzavření se.
  1. Zkřížené ruce. (konec první části sestavy)
  1. Obejmutí tygra k návratu do hor.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. Pěst pod loktem.
  1. Odstrkující opice – levé provedení.
  1. Odstrkující opice – pravé provedení.
  1. Šikmé vzlétnutí.
  1. Otočení těla a zvednutí paží.
  1. Vytáhnout měsíc ze dna moře a rozevřít křídla.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Vytažení jehly ze dna moře.
  1. Rozevření vějíře.
  1. Otočení, stočení těla a kruhový úder pěstí – první provedení.
  1. Otočení, stočení těla a kruhový úder pěstí – druhé provedení.
  1. Krok vpřed s blokem a úder.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Pohybovat pažemi jako oblaky – pravé provedení.
  1. Pohybovat pažemi jako oblaky – levé provedení.
  1. Jednoduchý bič.
  1. Vzpřímený postoj k vyhledání koně.
  1. Oddělující kop – sek pravou paží.
  1. Oddělující kop – pravou nohou.
  1. Oddělující kop – sek levou paží.
  1. Oddělující kop – levou nohou.
  1. Otočení těla a kop patou.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – pravé provedení.
  1. Krok vpřed a úder dolů pěstí.
  1. Otočení, stočení těla a kruhový úder pěstí – první provedení.
  1. Otočení, stočení těla a kruhový úder pěstí – druhé provedení.
  1. Krok vpřed s blokem a úder.
  1. Kop patou pravé nohy.
  1. Zkrotit tygra – levé provedení.
  1. Zkrotit tygra – pravé provedení.
  1. Pootočení těla a kop pravou patou.
  1. Útok pěstmi na uši.
  1. Kop levou patou.
  1. Otočení těla a kop pravou patou.
  1. Krok vpřed s blokem a úder.
  1. Zdánlivé uzavření se.
  1. Zkřížené ruce. (konec druhé části sestavy)
  1. Obejmutí tygra k návratu do hor.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. Diagonální jednoduchý bič.
  1. Divoký kůň rozděluje svoji hřívu – pravé provedení.
  1. Divoký kůň rozděluje svoji hřívu – levé provedení.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Peng.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Krásná dívka tká s člunkem – levé provedení.
  1. Krásná dívka tká s člunkem – pravé provedení.
  1. Krásná dívka tká s člunkem – levé provedení.
  1. Krásná dívka tká s člunkem – pravé provedení.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Peng.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Pohybovat pažemi jako oblaky – pravé provedení.
  1. Pohybovat pažemi jako oblaky – levé provedení.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Jednoduchý bič v podřepu – Had se plazí dolů.
  1. Zlatý kohout stojí na jedné noze – pravé provedení.
  1. Zlatý kohout stojí na jedné noze – levé provedení.
  1. Odstrkující opice – levé provedení.
  1. Odstrkující opice – pravé provedení.
  1. Šikmé vzlétnutí.
  1. Otočení těla a zvednutí paží.
  1. Vytáhnout měsíc ze dna moře a rozevřít křídla.
  1. Oprášení kolene a krok vpřed – levé provedení.
  1. Vytažení jehly ze dna moře.
  1. Rozevření vějíře.
  1. Bílý had vyplivuje jed – první provedení.
  1. Bílý had vyplivuje jed – druhé provedení.
  1. Krok vpřed s blokem a úder.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Pohybovat pažemi jako oblaky – pravé provedení.
  1. Pohybovat pažemi jako oblaky – levé provedení.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Vysoké poplácání koně s pronikající dlaní.
  1. Otočit tělo, zkřížit nohy a kop pravou patou.
  1. Krok vpřed a úder pěstí šikmo dolů.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Lu.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – Ji.
  1. Uchopení vrabčího ocasu – An.
  1. (Posadit dozadu, doleva a doprava) a Jednoduchý bič.
  1. Jednoduchý bič v podřepu – Had se plazí dolů.
  1. Krok vpřed k Sedmi hvězdám.
  1. Krok vzad a Jízda na tygrovi.
  1. Otočení těla a Lotosový kop.
  1. Napnout luk a zastřelit tygra.
  1. Krok vpřed s blokem a úder.
  1. Zdánlivé uzavření se.
  1. Zkřížené ruce.
  1. Ukončení sestavy.

Legenda o vzniku Tai Ji Quan

Historie čínských bojových umění sahá do období hluboko před začátkem našeho letopočtu, podle některých autorů dokonce až do třetího tisíciletí. Nelze se tedy divit, že se počátky kung-fu ztrácejí v mlžném oparu legend, a že se o jeho podobách či proměnách v průběhu staletí dochovalo jen velmi málo písemných dokladů. Pomineme-li Umění války sepsané Mistrem Sunem (Sun Tzu) v pátém století př. n. l. jako příručka vojenské strategie, je jedním z mála dochovaných pramenů kniha generála Qi Jiguanga Nové pojednání o disciplinované službě (Jixiao xinshu) z 16. století, obsahující kapitolu věnovanou technikám boxu. Nedostatek písemných pramenů je zřejmě dán nejen historickými okolnostmi, ale také samotnou podstatou věci. Bojové dovednosti byly totiž rozvíjeny výhradně pro praktické využití, a to buď v císařské armádě, anebo mezi jednotlivci, kteří často stáli na okraji společnosti. Tito bojovníci se nechávali zaměstnat jako tělesní strážci a ochránci obchodních karavan, někteří z nich se ovšem pohybovali také na opačné straně zákona. Byli to lidé, kteří celý život věnovali tréninku, protože dokonalé zvládnutí bojového umění znamenalo přežití a existenční jistotu. Bojové dovednosti byly předávány přímou cestou mezi učitelem a žákem, ale jen zřídka se mezi adepty našel vzdělanec, který byl schopen ústní pokyny převést také do písemné podoby. Pokud se tak stalo, vznikaly „tréninkové manuály“,  které byly v rámci dané linie vždy pečlivě střeženy.

shaolin
Klášter Shaolin

Zrození legendy

Absence pojednání o vzniku a vývoji jednotlivých stylů zřejmě nebyla dlouhou dobu na překážku, ovšem počínaje druhou polovinou 17. století se náhled na bojová umění změnil a otázka tradice začala nabývat na důležitosti. Tehdy se totiž objevily první snahy popsat (či sestavit) historii vlastního stylu, pro niž byly nezbytné zejména osobnosti předchůdců a zakladatelů, díky nimž by daný styl získal náležitý punc důstojnosti a starobylosti, a v ideálním případě také určitý duchovní rozměr. Zejména v okamžiku, kdy se jednotlivé styly začaly více šířit a konkurovat ostatním, byla otázka legitimity a prestiže velmi důležitá. Tento trend lze sledovat přes 18. a 19. století až do prvních desetiletí století dvacátého, kdy do té doby ručně opisované a v úzkém kruhu čtenářů šířené knihy o kung-fu začínají vycházet tiskem a pomáhají rozšiřovat informace mezi širokou veřejnost. Je třeba si uvědomit, že ještě v 19. století nebyli bojovníci považováni za součást společenské elity (ba naopak), a proto bylo potřeba usilovat i o prestiž a s ní spojené postavení ve společnosti. A tak se v písemných záznamech začínají objevovat údaje o mistrech – zakladatelích, jako byl například Bodhidharma, buddhistický mnich původem z Indie, který přišel do Číny v 6. století. Usadil se v klášteře Shaolin v provincii Henan a údajně naučil tamní mnichy bojové umění, které mělo zlepšit jejich zdraví, podlomené dlouhými meditacemi a nedostatkem pohybu. Tato legenda, vysvětlující původ vnějších stylů spojovaných do té doby pouze se samotným shaolinským klášterem, byla poprvé publikována v rozmezí let 1904-1907. (O tom, že by Bodhidharma byl také bojovníkem, ale neexistují žádné historické záznamy. Vznik fenoménu „bojujících mnichů“ bude mnohem pravděpodobněji souviset s lidmi, kteří v klášteře nalezli útočiště před zákonem.)

wudangske-hory
Wudangské hory

Nesmrtelný taoista Chang San-feng

Podobně jako u vnějších, také u vnitřních stylů kung-fu došlo k vytvoření legendy, která jim měla dodat náležitý duchovní rozměr a lesk. Tento patrně již dříve ústně tradovaný příběh vstoupil do dějin bojových umění díky tomu, že byl písemně zaznamenán v roce 1669 v textu Epitafu Wang Zhengnana. Jeho autor Huang Zongxi v něm uvedl jako tvůrce vnitřního stylu kung-fu legendárního taoistu Chang San-fenga z Wudangských hor. Podle skeptiků však měla tato zmínka nejspíš jen politický charakter a jejím účelem bylo připomenout Wangovu loajalitu k dynastii Ming. Samotný text měl totiž zdůraznit význam „tradičního“ taoistického wudangského stylu spojovanému s čínskou dynastií Ming, oproti „cizímu“ buddhistickému stylu shaolinskému, jenž měl asociovat nepřátelskou mandžuskou dynastii Qing. Nicméně i přes toto účelové využití legendy o Chang San-fengovi jde o první literární doklad její existence. Legenda sama žila v následujících staletích vlastním životem a byla jednotlivými autory obohacována o další detaily. Nejpozději v 19. století došlo ke ztotožnění legendárního taoisty se zakladatelem stylu Tai Ji Quan, na čemž se zřejmě výrazně podílela rodina Yang. Dokládají to Klasické texty o Tai Ji Quan (Taijiquan Jing) připisované Chang San-fengovi, které původně formou ručně opisovaných knih kolovaly v úzkém okruhu adeptů tohoto umění. V roce 1912 je poprvé vydal tiskem Guan Baiyi, přičemž údajně použil verzi, již do Pekingu přinesl Yang Lu-chan.

Chang San-feng (Zhang Sanfeng) byl podle legendy taoistický poustevník žijící v době dynastie Ming (1368–1644).  Žil prý velmi dlouho, snad dokonce více než 200 let. Měřil sedm stop a měl tělo jako kmen borovice. Jeho tvář se podobala prastarému měsíci s moudrýma očima a vlídným čelem, vous měl sčesán do špičky jako kopí a stále nosil týž bambusový klobouk. Za den dokázal urazit tisíc mil. Pobýval v klášteře Nefritové prázdnoty v provincii Sichuan, kde pěstoval taoistická umění. Po jediném přečtení byl schopen zpaměti recitovat klasické texty. Vládl magickými schopnostmi a byl také skvělým bojovníkem ovládajícím meč i umění boje beze zbraně. Podle legendy strávil deset let v klášteře Shaolin studiem buddhismu a tamního bojového umění. Poté se vydal na cesty jako poustevník a nakonec se usadil v pohoří Wudang na severu provincie Hubei. Byl údajně obeznámen s praktikami taoistické alchymie – vnitřního elixíru (Neidan), které vycházejí z tradiční čínské medicíny a slouží ke kultivaci tzv. Tří pokladů (základních substancí přítomných v lidském těle):  Jing (životní esence), Qi (vitální energie) a Shen (ducha či mysli). K těmto praktikám, jež měly uvést tělo do stavu harmonie, patřila dechová cvičení spolu s fyzickými pozicemi a mentálními vizualizacemi.

Chang San-fengova reputace prý byla tak velká, že hned dva čínští císařové vyslali výpravy s cílem nalézt tohoto vynikajícího mistra, který měl patrně podpořit bojovou sílu jejich vojsk. Tyto výpravy se ale vždy vrátily s nepořízenou. V roce 1459 byl Chang San-feng císařem oficiálně prohlášen za Nesmrtelného a stal se součástí taoistického pantheonu. Od té doby figuruje jeho osobnost v čínské kultuře jako archetyp hrdiny a legendárního mnicha-bojovníka. (Historicky vzato však není možno konkrétní vztah Chang San-fenga k bojovým uměním nijak doložit, jediným pramenem pro toto tvrzení je výše zmíněný Epitaf z roku 1669. )

legenda-o-vzniku-taijiquan_1
Chang San-feng

Legenda o vzniku Tai Ji Quan

Vyprávění o tom, jak Chang San-feng ve Wudangských horách vytvořil nový vnitřní (měkký) styl bojového umění využívající vnitřní sílu jako protiklad k shaolinskému stylu, který využívá vnější (tvrdou) sílu, se různí. Podle jedné z verzí jej tomuto umění naučil sám taoistický bůh války Zhenwu Dadi prostřednictvím snu, který mu seslal. Podle verze, tradované v rodině Yang, pozoroval Nesmrtelný jednoho dne na svém dvorku jeřába při boji s hadem. Pták se snesl shůry, roztáhl křídla a bil jimi jako vějířem, ale had vždy rychle uhnul stranou a křídla se jej nedotkla. Ač jeřáb útočil vší silou a snažil se hada udeřit, jeho snaha byla marná, had vždy bez potíží unikl. Tato manifestace principů yin a yang učinila na Nesmrtelného velký dojem a dokazovala, že poddajnost je účinnější než používání tvrdé síly. Chang San-feng na základě této zkušenosti vzápětí propracoval systém zcela nového bojového umění, které nebylo postaveno na vnější síle, ale jeho síla vycházela zevnitř.

Podle tradice rodiny Yang předal Chang San-feng své umění žákům v této linii: Wang Zongyue – Chen Zhoutong – Zhang Songxi – Jiang Fa. Poslední jmenovaný měl jediného žáka, Chen Changxina, od něhož se jeho umění naučil během desetiletého studia Mistr Yang Lu-chan, zakladatel stylu rodiny Yang. Spolu s uměním rodiny Chen vytvořil „vnitřní box“ Chang San-fenga v Yang Lu-chanově podání unikátní syntézu, která se v podobě Tai Ji Quan rodiny Yang předává v nezměněné podobě z generace na generaci až do současnosti.

Historikové se patrně nikdy nepřestanou přít o to, zda Chang San-feng existoval či nikoli, a zda měl či neměl podíl na vytvoření Tai Ji Quan, ale na tom koneckonců nezáleží.  Je důležité uchovávat tradici pro paměť dalších generací,  a legenda, i kdyby byla brána jen jako symbolické vyjádření podstaty umění překonávajícího tvrdou sílu poddajností, bude díky své nadčasové platnosti žít navěky.

Dokážu se ubránit?

Dokážu se ubránit, kdyby došlo k nějaké nebezpečné situaci? Tuhle otázku si patrně klade mnoho adeptů bojových umění, kteří denně procvičují své dovednosti, ať už sami doma či v tělocvičně. Stokrát, tisíckrát opakované techniky, které si ovšem tak úplně naostro nikdy nevyzkoušíme, protože se navzájem nechceme zranit. Všechna cvičení ve dvojicích jsou totiž postavena na vzájemném respektu, přátelství a nepsané dohodě, že si nijak neublížíme. A tak jsem se mnohokrát ptala sama sebe i já – kdyby na to přišlo, fungovalo by to? Já samozřejmě věřím, že Tai Ji Quan funguje, vždyť rodina Yang byla a je proslulá po celé Číně svými bojovými schopnostmi a nikdo z jejích členů nebyl nikdy poražen v boji. Ale fungovalo by to i u nás? Stačí naše tréninky k tomu, aby člověk získal schopnosti potřebné k sebeobraně? Protože jsem se od mala věnovala judu a s Taiji jsem začala až mnohem později, mnohokrát jsem si říkala, co z těchto dvou tak odlišných bojových umění bych asi tak použila, kdyby nebylo zbytí… A byl by vůbec čas na nějaké rozumové uvažování?

Někteří lidé se domnívají, že pokud jste naladěni pozitivně, nevyhledáváte potíže a nikomu neškodíte, nikdy se do nebezpečné situace nedostanete. Upřímně, já jsem tomu nikdy tak úplně nevěřila a nevěřím dodnes. Protože jsem si to sama zažila a veškerý pozitivní přístup mi byl v tu chvíli k ničemu. Dovolte mi vyprávět příběh, který naprosto změnil můj pohled na cvičení a který by se nebýt Taiji odehrál úplně jinak.

Davidova věž

Stalo se to v jednom krásném městě, které považují za svaté hned tři velká náboženství. Procházet se jím je úžasný zážitek, přímo cítíte dech uplynulých staletí a příběhů, které se v něm odehrály. Ale jak se zdá, nechat se unášet příliš nemusí být úplně bezpečné. Ve spletitých uličkách uvnitř středověkých hradeb Jeruzaléma totiž poznáte jen podle změny nápisů na tabulkách s názvy ulic, že jste právě z židovské či křesťanské čtvrti přešli do čtvrti arabské. Přesně to se mi stalo v roce 2006, a ačkoli mě přátelé předem varovali, že pro samotnou ženu není radno na tahle místa chodit (čistě proto, že muslimové se na nemuslimské ženy dívají úplně jinak než křesťané či židé), nenechala jsem se vyvést z míry a pokračovala v chůzi. Koneckonců jsem byla oblečená podle tamních zvyklostí, takže bych nikoho neměla pohoršovat ani provokovat. Byla jsem velmi otevřená všemu neznámému a novému – a upřímně, myslela jsem si, že přátelé jistě přeháněli. Když se po pár minutách přede mnou zčistajasna zjevil vysoký Arab, ani jsem se nijak nelekla – věřila jsem, že když nedělám nikomu potíže, nebudou je ani jiní činit mně. Byla jsem opravdu hodně naivní. Pán byl v mžiku u mne a hned samý úsměv, napřahoval ruku a ptal se, odkud jsem. Pochopte, nechtěla jsem být nezdvořilá, i když nemám ve zvyku podávat si v opuštěné ulici ruku s cizími muži. Tak jsem mu ji podala a v tu chvíli to začalo. Že se mu prý líbím a že bych se u něj měla dobře a že si mě vezme domů. A už mě táhl k sobě a snažil se mě objímat a líbat. Měl velkou sílu. A já jsem dostala vztek. Co si to dovoluje! Cítila jsem, jak se ve mně cosi probudilo. Hluboko v břiše se převalil drak. Nechala jsem chlapa, ať se snaží vší silou, zatímco jsem mu odporovala, a když byl na maximu, podvolila jsem se jeho snaze a moje tělo automaticky provedlo techniku odhození. Chlap odletěl pár metrů a přistál vleže na zádech, až se mu tradiční hábit vyhrnul nad kolena. Bylo to k popukání, i když zas ne tak moc. Nikdy ale nezapomenu na jeho šokovaný výraz: „Co se to stalo? Fakt mě do téhle situace dostala tahle malá zrzka?“ To ne já, to umění Tai Ji Quan, které mi v tu chvíli zachránilo když ne přímo život, tak jistě jeho podstatnou část. Teprve tehdy jsem poznala, jak pohyby, tisíckrát procvičované v sestavách a při Tui Shou, proniknou do podvědomí a do svalové paměti, takže v nebezpečné situaci, kdy je mozek naprosto ochromený hrůzou, tělo dokáže samo zareagovat. Nikdy nevíte, co vás v životě potká, ale je dobré vědět, že jste v případě potřeby připraveni se bránit.

Yang Cheng-fu, Z předmluvy ke knize Esence a aplikace Tai Ji Quan (1934)

Yang Cheng-fu v předmluvě ke své knize, vysvětlující bojové využití rodinného kung-fu, uvedl mimo jiné několik zásadních myšlenek, jejichž platnost je stále aktuální (a bude aktuální do té doby, dokud bude existovat jediný student Tai Ji Quan rodiny Yang). Jsou to věci, které musíme mít stále na paměti a přistupovat k umění, jež je nám předáváno, s pokorou a úctou k předchozím generacím mistrů, kteří jej vytvořili.

yang-cheng-fu
Yang Cheng-fu (1883-1936)

Je jen jedna škola Tai Ji Quan, neexistují žádné dva způsoby, jak se mu naučit. Nenechte se zmást vlastním chytračením a nic bláhově nepřidávejte ani neubírejte. Tyto metody byly rozvinuty dřívějšími mistry. Pokud měly být provedeny nějaké změny nebo opravy, mí předkové je již do systému zahrnuli. Proč by tyto změny čekaly až na naši generaci? Doufám, že se pozdější studenti nebudou zajímat pouze o vnější stránku věci, ale budou usilovat o to, co je uvnitř. Pokud chcete dosáhnout nejvyššího poznání, musíte být trpěliví a dosáhnete jej. Důležité jemné detaily bojových pozic nemohou být pochopeny jen na základě vnějšího vzhledu sestavy, ale musí na ně být pohlíženo v kontextu myšlenky, která vše spojuje do jednoho celku.

Umění Tai Ji Quan nebylo vytvořeno k tomu, abyste se mohli vrhat do sporů či testů síly. Nesmrtelný San-feng měkký box vytvořil také pro posílení našeho zdraví. Lidé, kteří si přejí chránit svá těla a kultivovat jejich přirozenost, aby předešli nemocem a podpořili svou dlouhověkost, bez ohledu na to, zda jsou to učenci, lidé vyzáblí či slabí, staří nebo mladí, ženy nebo muži, všichni mohou studovat toto umění. Ti, kdo budou vytrvalí, se dočkají výsledků. Účel Tai Ji Quan nespočívá v používání síly, ale v tom, abychom se síly nemuseli obávat. Pokud na mě zaútočí někdo s velkou silou, spoléhám na největší poddajnost. K tomu, abych získal převahu, stačí jen následovat jeho sílu a vzít si ji od něj.

 


(Yang Cheng-fu – Louis Swaim, The Essence and Applications of Taijiquan, Berkley 2005, s. 12-13. Překlad: Jana Hrbáčová, prosinec 2016)