Rodina Yang používá tři typy zbraní, které patří již od pradávna k tradičnímu vybavení čínského bojovníka.  Jedná se o Dao – jednoruční prohnutý meč s jednostranně broušeným ostřím (nazývaný na západě také šavle), Jian – jednoruční oboustranně broušený meč, a Qiang – kopí na dlouhé násadě. Za nejdůležitější z těchto tří zbraní je považováno Dao, jehož útočné techniky se dají použít v případě potřeby i při boji s jinou krátkou zbraní (např. nožem). Dao je tedy „králem všech zbraní“ a boj s ním je vyučován jako první v pořadí. Následuje Jian, přímý meč se svými sofistikovanými technikami, jaké umožňuje lehčí oboustranně broušená čepel.  Teprve po zvládnutí obou těchto zbraní přichází na řadu Qiang, kopí s bodcem na dlouhé násadě. Ke kung-fu rodiny Yang patří individuální sestavy s těmito zbraněmi stejně jako drily technik, Tui Shou se zbraněmi či sestavy ve dvojici. Některé sestavy mají více variant – jedna tradičně směla být cvičena na veřejnosti (tzv. Public Form) a jiná byla vždy určena jen pro nejbližší okruh adeptů tohoto umění (tzv. Family Form – rodinná sestava).   Druhá varianta obsahuje techniky, které měly zůstat veřejnosti utajeny, aby rodina neprozrazovala svoje know-how soupeřům či případným nepřátelům.

Dao (刀)

Čínský znak pro Dao bývá překládán jako široký meč, případně šavle, v čínštině může znamenat také jakoukoli jednostranně broušenou zbraň. Pro Dao je charakteristická mírně prohnutá jednostranně broušená čepel, jejíž délka i šířka se může pohybovat v rozmezí mnoha centimetrů. Patří k nejrozmanitějším čínským zbraním, neboť během staletí jeho tvar prodělal mnoho změn. Nejstarší dochované Dao pochází z doby dynastie Shang (asi 1600–1046 př. n. l.), má rovný tvar a je zhotoveno z bronzu.  V tzv. Období válčících států (475–221 př. n. l.) ovládli Číňané techniku zpracování železné rudy, a během vlády dynastie Han ((206 př. n. l. – 220 n. l.) nahradilo Dao na bitevních polích do té doby rozšířený meč, neboť bylo považováno za účinnější zbraň. V době vlády dynastie Tang (618–907 n. l.) byla dovednost čínských kovářů na takové výši, že jejich výrobky byly vyváženy do Koreje i Japonska, kde významně ovlivnily tamní výrobu zbraní. Počátky japonských katan lze tedy hledat právě u čínských mečířů.

Čínské šavle se dělí do skupin podle typu čepele. K nejběžnějším typům patří Yan Ling Dao s čepelí ve tvaru husího brku (oblíbené za dynastie Ming), Liu Ye Dao s čepelí ve tvaru vrbového listu (typické pro období dynastií Ming a Qing) nebo Niu Wei Dao připomínající tvarem volský ocas (používané během Boxerského povstání). Zatímco první dva zmiňované typy byly oblíbené v císařské armádě a patřily k výzbroji císařských gard i samotného vládce, Niu Wei Dao, těžkou zbraň s velmi širokou čepelí, vzniklou v pozdním období dynastie Qing, používali výhradně osamocení bojovníci a rebelové a nikdy nepatřila k „oficiálním zbraním“.

Jian (劍)

Přímý oboustranně broušený meč je patrně nejstarší čínskou zbraní. Jeho první dochované exempláře, pocházející ze třetího tisíciletí př. n. l., byly zhotovovány z nefritu. S rozvojem metalurgie nastoupil jako nový materiál bronz a později také železo. Ve 3. století našeho letopočtu se jako válečná zbraň prosadila šavle, která se stala součástí výzbroje čínských vojsk, a meč byl „odsunut“ do role oficiální zbraně intelektuálních vrstev. Patřil k oděvu učenců a úředníků a sloužil jako jeden z odznaků jejich postavení, ale také jako zbraň pro sebeobranu. Meč byl lehčí a ovladatelnější než šavle a jeho majitel si jej často nechával zdobit podle svého vkusu. Na rozdíl od utilitárnějších šavlí, u nichž šlo především o ničivou účinnost, byly čepele mečů opatřovány rytinami draků či nápisy, které měly majiteli zbraně dodat sílu, případně také motivem sedmi hvězd – stylizovaným souhvězdím Velké medvědice, jež hrálo významnou roli v taoistické astrologii. Jestliže byly jílce šavlí opleteny koženým řemínkem nebo stuhou, aby neklouzaly v ruce, jílce mečů byly často ozdobně vyřezávány, což v konečném důsledku plnilo podobný účel. Záštity mečů bývaly také bohatě zdobeny symbolickými motivy, jež měly majiteli dodávat štěstí, případně mu zaručit dlouhý život. Součástí historických mečů byly často ozdobné závěsy a střapce, které se upevňovaly k hlavici jílce. Jejich význam nebyl jen dekorativní, ale také praktický. Bývaly vyráběny ze spletených hedvábných šňůr, na nichž mohly být umístěny ozdoby vyřezané z nefritu. V případě potřeby bylo možno závěsem šlehnout proti protivníkovi, nebo si jej omotat kolem ruky a zajistit si tak, že zbraň během boje nevypadne z ruky. Meče byly opatřeny pochvou, která se vyráběla z lakovaného dřeva nebo kůže a bývala zdobená kováním, jež plnilo nejen ozdobnou funkci, ale také zpevňovalo konstrukci a umožňovalo zavěšení zbraně u pasu nebo na zádech.

Samostatnou kapitolou je materiál, z něhož byly kvalitní meče i šavle vyráběny. Jak již bylo naznačeno, čínští kováři dokázali již 8. století vytvářet vysoce kvalitní čepele, v 10. století údajně uměli tavit i titanové rudy. Typickou technologií je sendvičová konstrukce čepele, při níž se prokládají pláty různých materiálů, aby bylo ve výsledku dosaženo ideálních vlastností. Vrstva tvrdé (ale křehčí) oceli se při vysoké teplotě zkuje dohromady s vrstvou odolné (ale měkčí) oceli, poté se vzniklý podlouhlý paket přeloží napůl a opět zkuje, a celý postup se opakuje, dokud není dosaženo několika set či tisíc vrstev. Výsledná čepel tak získá nejlepší vlastnosti z obou použitých materiálů. Je tvrdá a udrží ostří a zároveň je pružná a nezlomí se v boji. Během výroby mohl kovář svařený paket různě upravovat, aby dosáhl vzniku ornamentálních vzorů, které byly na mečích vysoce ceněny. Například vzor letících ptáků (nazývaný také květinový vzor), oblíbený v době dynastie Qing, vznikl podélným rozřezáním paketu na čtyři díly, jejich zkroucením a opětovným zkutím. Technologie výroby této vrstvené oceli nazývané Qiangang (na západě známé pod názvem damascénská) byly vždy přísně střeženy a předávány jen v rámci rodiny z generace na generaci.

Qiang (槍)

Nejstarší čínská kopí byla vyráběna z bambusu, jemuž stačilo seříznout konec do ostré špice. Tato zbraň se údajně vyvinula z oštěpu (Mao), jenž byl delší a těžší a používal se již v době dynastie Qin (221–206 př. n. l.). Základní typ bambusového kopí se nazývá Zhu Qiang. Později se na kopí nasazovala kovová, oboustranně broušená hlavice, a takto upravené kopí sloužilo jako bodná i vrhací zbraň (Biao Qiang). K hlavici se přidávaly také koňské ocasní žíně, které rozptylovaly pozornost nepřítele a zároveň bránily klouzání rukou na násadě, neboť zachytávaly krev protivníka. Kopí se vyráběla v různých délkách v závislosti na výšce majitele. Tvar hlavice se v průběhu staletí také měnil, např. v období Jižní dynastie Song (1127–1279) k ní byl přidán hák, který sloužil k útoku na jezdce na koních. Bojovník, který používal v boji kopí, musel disponovat značnou silou, neboť v době dynastie Qing se používala kopí o délce 3–4,5 metrů. Kopí patřila spolu se šavlí a lukem k výzbroji císařské stráže.