Součástí tréninku Tai Ji Quan je cvičení zvané Tui Shou (Lepivé ruce). Jedná se o procvičování technik ve dvojici, přičemž jde především o to, naučit se vnímat protivníka a reagovat na jeho snahu neutralizací útoku. Síla je vedena v kruhu, po akci vždy následuje reakce. Obě strany se neustále střídají, dokud se jeden z dvojice nerozhodne využít protivníkův útok k jeho odhození. Ve skutečnosti nejde o nějaké přetlačování či silový boj, ale naopak o jemné přilnutí (odtud název), zpracování útočníkovy síly a její navrácení směrem k němu. Video představuje pokročilé provedení volného Tui Shou.
Historie čínských bojových umění sahá do období hluboko před začátkem našeho letopočtu, podle některých autorů dokonce až do třetího tisíciletí. Nelze se tedy divit, že se počátky kung-fu ztrácejí v mlžném oparu legend, a že se o jeho podobách či proměnách v průběhu staletí dochovalo jen velmi málo písemných dokladů. Pomineme-li Umění války sepsané Mistrem Sunem (Sun Tzu) v pátém století př. n. l. jako příručka vojenské strategie, je jedním z mála dochovaných pramenů kniha generála Qi Jiguanga Nové pojednání o disciplinované službě (Jixiao xinshu) z 16. století, obsahující kapitolu věnovanou technikám boxu. Nedostatek písemných pramenů je zřejmě dán nejen historickými okolnostmi, ale také samotnou podstatou věci. Bojové dovednosti byly totiž rozvíjeny výhradně pro praktické využití, a to buď v císařské armádě, anebo mezi jednotlivci, kteří často stáli na okraji společnosti. Tito bojovníci se nechávali zaměstnat jako tělesní strážci a ochránci obchodních karavan, někteří z nich se ovšem pohybovali také na opačné straně zákona. Byli to lidé, kteří celý život věnovali tréninku, protože dokonalé zvládnutí bojového umění znamenalo přežití a existenční jistotu. Bojové dovednosti byly předávány přímou cestou mezi učitelem a žákem, ale jen zřídka se mezi adepty našel vzdělanec, který byl schopen ústní pokyny převést také do písemné podoby. Pokud se tak stalo, vznikaly „tréninkové manuály“, které byly v rámci dané linie vždy pečlivě střeženy.
Klášter Shaolin
Zrození legendy
Absence pojednání o vzniku a vývoji jednotlivých stylů zřejmě nebyla dlouhou dobu na překážku, ovšem počínaje druhou polovinou 17. století se náhled na bojová umění změnil a otázka tradice začala nabývat na důležitosti. Tehdy se totiž objevily první snahy popsat (či sestavit) historii vlastního stylu, pro niž byly nezbytné zejména osobnosti předchůdců a zakladatelů, díky nimž by daný styl získal náležitý punc důstojnosti a starobylosti, a v ideálním případě také určitý duchovní rozměr. Zejména v okamžiku, kdy se jednotlivé styly začaly více šířit a konkurovat ostatním, byla otázka legitimity a prestiže velmi důležitá. Tento trend lze sledovat přes 18. a 19. století až do prvních desetiletí století dvacátého, kdy do té doby ručně opisované a v úzkém kruhu čtenářů šířené knihy o kung-fu začínají vycházet tiskem a pomáhají rozšiřovat informace mezi širokou veřejnost. Je třeba si uvědomit, že ještě v 19. století nebyli bojovníci považováni za součást společenské elity (ba naopak), a proto bylo potřeba usilovat i o prestiž a s ní spojené postavení ve společnosti. A tak se v písemných záznamech začínají objevovat údaje o mistrech – zakladatelích, jako byl například Bodhidharma, buddhistický mnich původem z Indie, který přišel do Číny v 6. století. Usadil se v klášteře Shaolin v provincii Henan a údajně naučil tamní mnichy bojové umění, které mělo zlepšit jejich zdraví, podlomené dlouhými meditacemi a nedostatkem pohybu. Tato legenda, vysvětlující původ vnějších stylů spojovaných do té doby pouze se samotným shaolinským klášterem, byla poprvé publikována v rozmezí let 1904-1907. (O tom, že by Bodhidharma byl také bojovníkem, ale neexistují žádné historické záznamy. Vznik fenoménu „bojujících mnichů“ bude mnohem pravděpodobněji souviset s lidmi, kteří v klášteře nalezli útočiště před zákonem.)
Wudangské hory
Nesmrtelný taoista Chang San-feng
Podobně jako u vnějších, také u vnitřních stylů kung-fu došlo k vytvoření legendy, která jim měla dodat náležitý duchovní rozměr a lesk. Tento patrně již dříve ústně tradovaný příběh vstoupil do dějin bojových umění díky tomu, že byl písemně zaznamenán v roce 1669 v textu Epitafu Wang Zhengnana. Jeho autor Huang Zongxi v něm uvedl jako tvůrce vnitřního stylu kung-fu legendárního taoistu Chang San-fenga z Wudangských hor. Podle skeptiků však měla tato zmínka nejspíš jen politický charakter a jejím účelem bylo připomenout Wangovu loajalitu k dynastii Ming. Samotný text měl totiž zdůraznit význam „tradičního“ taoistického wudangského stylu spojovanému s čínskou dynastií Ming, oproti „cizímu“ buddhistickému stylu shaolinskému, jenž měl asociovat nepřátelskou mandžuskou dynastii Qing. Nicméně i přes toto účelové využití legendy o Chang San-fengovi jde o první literární doklad její existence. Legenda sama žila v následujících staletích vlastním životem a byla jednotlivými autory obohacována o další detaily. Nejpozději v 19. století došlo ke ztotožnění legendárního taoisty se zakladatelem stylu Tai Ji Quan, na čemž se zřejmě výrazně podílela rodina Yang. Dokládají to Klasické texty o Tai Ji Quan (Taijiquan Jing) připisované Chang San-fengovi, které původně formou ručně opisovaných knih kolovaly v úzkém okruhu adeptů tohoto umění. V roce 1912 je poprvé vydal tiskem Guan Baiyi, přičemž údajně použil verzi, již do Pekingu přinesl Yang Lu-chan.
Chang San-feng (Zhang Sanfeng) byl podle legendy taoistický poustevník žijící v době dynastie Ming (1368–1644). Žil prý velmi dlouho, snad dokonce více než 200 let. Měřil sedm stop a měl tělo jako kmen borovice. Jeho tvář se podobala prastarému měsíci s moudrýma očima a vlídným čelem, vous měl sčesán do špičky jako kopí a stále nosil týž bambusový klobouk. Za den dokázal urazit tisíc mil. Pobýval v klášteře Nefritové prázdnoty v provincii Sichuan, kde pěstoval taoistická umění. Po jediném přečtení byl schopen zpaměti recitovat klasické texty. Vládl magickými schopnostmi a byl také skvělým bojovníkem ovládajícím meč i umění boje beze zbraně. Podle legendy strávil deset let v klášteře Shaolin studiem buddhismu a tamního bojového umění. Poté se vydal na cesty jako poustevník a nakonec se usadil v pohoří Wudang na severu provincie Hubei. Byl údajně obeznámen s praktikami taoistické alchymie – vnitřního elixíru (Neidan), které vycházejí z tradiční čínské medicíny a slouží ke kultivaci tzv. Tří pokladů (základních substancí přítomných v lidském těle): Jing (životní esence), Qi (vitální energie) a Shen (ducha či mysli). K těmto praktikám, jež měly uvést tělo do stavu harmonie, patřila dechová cvičení spolu s fyzickými pozicemi a mentálními vizualizacemi.
Chang San-fengova reputace prý byla tak velká, že hned dva čínští císařové vyslali výpravy s cílem nalézt tohoto vynikajícího mistra, který měl patrně podpořit bojovou sílu jejich vojsk. Tyto výpravy se ale vždy vrátily s nepořízenou. V roce 1459 byl Chang San-feng císařem oficiálně prohlášen za Nesmrtelného a stal se součástí taoistického pantheonu. Od té doby figuruje jeho osobnost v čínské kultuře jako archetyp hrdiny a legendárního mnicha-bojovníka. (Historicky vzato však není možno konkrétní vztah Chang San-fenga k bojovým uměním nijak doložit, jediným pramenem pro toto tvrzení je výše zmíněný Epitaf z roku 1669. )
Chang San-feng
Legenda o vzniku Tai Ji Quan
Vyprávění o tom, jak Chang San-feng ve Wudangských horách vytvořil nový vnitřní (měkký) styl bojového umění využívající vnitřní sílu jako protiklad k shaolinskému stylu, který využívá vnější (tvrdou) sílu, se různí. Podle jedné z verzí jej tomuto umění naučil sám taoistický bůh války Zhenwu Dadi prostřednictvím snu, který mu seslal. Podle verze, tradované v rodině Yang, pozoroval Nesmrtelný jednoho dne na svém dvorku jeřába při boji s hadem. Pták se snesl shůry, roztáhl křídla a bil jimi jako vějířem, ale had vždy rychle uhnul stranou a křídla se jej nedotkla. Ač jeřáb útočil vší silou a snažil se hada udeřit, jeho snaha byla marná, had vždy bez potíží unikl. Tato manifestace principů yin a yang učinila na Nesmrtelného velký dojem a dokazovala, že poddajnost je účinnější než používání tvrdé síly. Chang San-feng na základě této zkušenosti vzápětí propracoval systém zcela nového bojového umění, které nebylo postaveno na vnější síle, ale jeho síla vycházela zevnitř.
Podle tradice rodiny Yang předal Chang San-feng své umění žákům v této linii: Wang Zongyue – Chen Zhoutong – Zhang Songxi – Jiang Fa. Poslední jmenovaný měl jediného žáka, Chen Changxina, od něhož se jeho umění naučil během desetiletého studia Mistr Yang Lu-chan, zakladatel stylu rodiny Yang. Spolu s uměním rodiny Chen vytvořil „vnitřní box“ Chang San-fenga v Yang Lu-chanově podání unikátní syntézu, která se v podobě Tai Ji Quan rodiny Yang předává v nezměněné podobě z generace na generaci až do současnosti.
Historikové se patrně nikdy nepřestanou přít o to, zda Chang San-feng existoval či nikoli, a zda měl či neměl podíl na vytvoření Tai Ji Quan, ale na tom koneckonců nezáleží. Je důležité uchovávat tradici pro paměť dalších generací, a legenda, i kdyby byla brána jen jako symbolické vyjádření podstaty umění překonávajícího tvrdou sílu poddajností, bude díky své nadčasové platnosti žít navěky.
Dokážu se ubránit, kdyby došlo k nějaké nebezpečné situaci? Tuhle otázku si patrně klade mnoho adeptů bojových umění, kteří denně procvičují své dovednosti, ať už sami doma či v tělocvičně. Stokrát, tisíckrát opakované techniky, které si ovšem tak úplně naostro nikdy nevyzkoušíme, protože se navzájem nechceme zranit. Všechna cvičení ve dvojicích jsou totiž postavena na vzájemném respektu, přátelství a nepsané dohodě, že si nijak neublížíme. A tak jsem se mnohokrát ptala sama sebe i já – kdyby na to přišlo, fungovalo by to? Já samozřejmě věřím, že Tai Ji Quan funguje, vždyť rodina Yang byla a je proslulá po celé Číně svými bojovými schopnostmi a nikdo z jejích členů nebyl nikdy poražen v boji. Ale fungovalo by to i u nás? Stačí naše tréninky k tomu, aby člověk získal schopnosti potřebné k sebeobraně? Protože jsem se od mala věnovala judu a s Taiji jsem začala až mnohem později, mnohokrát jsem si říkala, co z těchto dvou tak odlišných bojových umění bych asi tak použila, kdyby nebylo zbytí… A byl by vůbec čas na nějaké rozumové uvažování?
Někteří lidé se domnívají, že pokud jste naladěni pozitivně, nevyhledáváte potíže a nikomu neškodíte, nikdy se do nebezpečné situace nedostanete. Upřímně, já jsem tomu nikdy tak úplně nevěřila a nevěřím dodnes. Protože jsem si to sama zažila a veškerý pozitivní přístup mi byl v tu chvíli k ničemu. Dovolte mi vyprávět příběh, který naprosto změnil můj pohled na cvičení a který by se nebýt Taiji odehrál úplně jinak.
Stalo se to v jednom krásném městě, které považují za svaté hned tři velká náboženství. Procházet se jím je úžasný zážitek, přímo cítíte dech uplynulých staletí a příběhů, které se v něm odehrály. Ale jak se zdá, nechat se unášet příliš nemusí být úplně bezpečné. Ve spletitých uličkách uvnitř středověkých hradeb Jeruzaléma totiž poznáte jen podle změny nápisů na tabulkách s názvy ulic, že jste právě z židovské či křesťanské čtvrti přešli do čtvrti arabské. Přesně to se mi stalo v roce 2006, a ačkoli mě přátelé předem varovali, že pro samotnou ženu není radno na tahle místa chodit (čistě proto, že muslimové se na nemuslimské ženy dívají úplně jinak než křesťané či židé), nenechala jsem se vyvést z míry a pokračovala v chůzi. Koneckonců jsem byla oblečená podle tamních zvyklostí, takže bych nikoho neměla pohoršovat ani provokovat. Byla jsem velmi otevřená všemu neznámému a novému – a upřímně, myslela jsem si, že přátelé jistě přeháněli. Když se po pár minutách přede mnou zčistajasna zjevil vysoký Arab, ani jsem se nijak nelekla – věřila jsem, že když nedělám nikomu potíže, nebudou je ani jiní činit mně. Byla jsem opravdu hodně naivní. Pán byl v mžiku u mne a hned samý úsměv, napřahoval ruku a ptal se, odkud jsem. Pochopte, nechtěla jsem být nezdvořilá, i když nemám ve zvyku podávat si v opuštěné ulici ruku s cizími muži. Tak jsem mu ji podala a v tu chvíli to začalo. Že se mu prý líbím a že bych se u něj měla dobře a že si mě vezme domů. A už mě táhl k sobě a snažil se mě objímat a líbat. Měl velkou sílu. A já jsem dostala vztek. Co si to dovoluje! Cítila jsem, jak se ve mně cosi probudilo. Hluboko v břiše se převalil drak. Nechala jsem chlapa, ať se snaží vší silou, zatímco jsem mu odporovala, a když byl na maximu, podvolila jsem se jeho snaze a moje tělo automaticky provedlo techniku odhození. Chlap odletěl pár metrů a přistál vleže na zádech, až se mu tradiční hábit vyhrnul nad kolena. Bylo to k popukání, i když zas ne tak moc. Nikdy ale nezapomenu na jeho šokovaný výraz: „Co se to stalo? Fakt mě do téhle situace dostala tahle malá zrzka?“ To ne já, to umění Tai Ji Quan, které mi v tu chvíli zachránilo když ne přímo život, tak jistě jeho podstatnou část. Teprve tehdy jsem poznala, jak pohyby, tisíckrát procvičované v sestavách a při Tui Shou, proniknou do podvědomí a do svalové paměti, takže v nebezpečné situaci, kdy je mozek naprosto ochromený hrůzou, tělo dokáže samo zareagovat. Nikdy nevíte, co vás v životě potká, ale je dobré vědět, že jste v případě potřeby připraveni se bránit.
Yang Cheng-fu v předmluvě ke své knize, vysvětlující bojové využití rodinného kung-fu, uvedl mimo jiné několik zásadních myšlenek, jejichž platnost je stále aktuální (a bude aktuální do té doby, dokud bude existovat jediný student Tai Ji Quan rodiny Yang). Jsou to věci, které musíme mít stále na paměti a přistupovat k umění, jež je nám předáváno, s pokorou a úctou k předchozím generacím mistrů, kteří jej vytvořili.
Yang Cheng-fu (1883-1936)
Je jen jedna škola Tai Ji Quan, neexistují žádné dva způsoby, jak se mu naučit. Nenechte se zmást vlastním chytračením a nic bláhově nepřidávejte ani neubírejte. Tyto metody byly rozvinuty dřívějšími mistry. Pokud měly být provedeny nějaké změny nebo opravy, mí předkové je již do systému zahrnuli. Proč by tyto změny čekaly až na naši generaci? Doufám, že se pozdější studenti nebudou zajímat pouze o vnější stránku věci, ale budou usilovat o to, co je uvnitř. Pokud chcete dosáhnout nejvyššího poznání, musíte být trpěliví a dosáhnete jej. Důležité jemné detaily bojových pozic nemohou být pochopeny jen na základě vnějšího vzhledu sestavy, ale musí na ně být pohlíženo v kontextu myšlenky, která vše spojuje do jednoho celku.
Umění Tai Ji Quan nebylo vytvořeno k tomu, abyste se mohli vrhat do sporů či testů síly. Nesmrtelný San-feng měkký box vytvořil také pro posílení našeho zdraví. Lidé, kteří si přejí chránit svá těla a kultivovat jejich přirozenost, aby předešli nemocem a podpořili svou dlouhověkost, bez ohledu na to, zda jsou to učenci, lidé vyzáblí či slabí, staří nebo mladí, ženy nebo muži, všichni mohou studovat toto umění. Ti, kdo budou vytrvalí, se dočkají výsledků. Účel Tai Ji Quan nespočívá v používání síly, ale v tom, abychom se síly nemuseli obávat. Pokud na mě zaútočí někdo s velkou silou, spoléhám na největší poddajnost. K tomu, abych získal převahu, stačí jen následovat jeho sílu a vzít si ji od něj.
(Yang Cheng-fu – Louis Swaim, The Essence and Applications of Taijiquan, Berkley 2005, s. 12-13. Překlad: Jana Hrbáčová, prosinec 2016)
Níže uvedený přehled generací rodiny Yang se soustředí jen na ty osobnosti, které se významnou měrou podílely na vzniku a vývoji rodinného kung-fu, stejně jako na jeho předávání dalším generacím. Kompletní genealogii zpracovanou Zdeňkem Kurfürstem najdete zde: Linie rodiny Yang
První generace rodiny Yang
Yang Lu-chan (1799-1872), zakladatel Tai Ji Quan rodiny Yang, se od dětství zajímal o bojová umění. Nejprve studoval severočínský styl Hong Quan, který mu poskytl základ. Později měl možnost učit se od Chen Chang-xina, v jehož umění se mísil styl Pao Chui rodiny Chen spolu s vnitřním wudangským stylem mistra Jiang Fa, jenž byl pokračovatelem tradice bojového umění založené legendárním taoistou Chang San-fengem. Z těchto kořenů tedy Yang Lu-chan vytvořil své kung-fu, díky němuž se stal vynikajícím bojovníkem. Po letech se vrátil do rodného města a začal vyučovat bojové umění. Současně s tím se objevili vyzyvatelé, kteří chtěli prověřit Yang Lu-chanovy schopnosti. Tehdy se ukázalo, že ačkoli jeho pohyby vypadají navenek jemně, nikdo jej není schopen porazit. Vnější vzhled jeho stylu vedl k tomu, že jej lidé začali nazývat Mien Quan (Bavlněný box). Jeho schopnosti byly natolik velké, že protivníka nikdy nezranil – stačilo mu neutralizovat jeho sílu – odtud pochází druhý název Hua Quan (Neutralizující box). Yang Lu-Chan byl později doporučen k císařskému dvoru jako instruktor bojového umění, který vyučoval nejen císařské stráže, ale také samotné členy císařské rodiny (proto získal přezdívku „Osm princů“). Jelikož nikdy neprohrál žádný boj, říkali mu také „Nepřemožitelný Yang“. Jeho umění, uvnitř tvrdé, ale navenek jemné a poddajné jako ocel v klubku vlny, mu umožňovalo snadná vítězství nad všemi protivníky. Tehdy na císařském dvoře také získalo název, pod nímž je známe dodnes – Tai Ji Quan, doslova Pěst Nejvyššího vrcholu či Pěst Velkého předělu. Za tento fakt rodina vděčí učenci Ong Tong-hemu, který při sledování Yangova způsobu boje postřehl podobnost s principem Tai Ji z čínské taoistické kosmologie. (Tai Ji představuje Velký předěl či Nejzazší vrchol, při němž z počátečního stavu Wu Ji vyvstávají protiklady Yin a Yang, tvořící základ světa.) Učenec tehdy zapsal verš, který dal Yangovu stylu název na celá následující staletí: „Ruce držící Taiji zatřesou celým světem, hruď obsahující nejzazší schopnosti porazí shromážděné hrdiny.“
Druhá generace rodiny Yang
Yang Ban-hou (1837-1892), prostřední ze tří synů Yang Lu-chana, cvičil pod otcovým vedením od raného dětství. Yang Lu-chan byl velmi přísný učitel a Yang Ban-hou se prý dokonce pokusil o sebevraždu, aby tvrdému tréninku unikl. Naštěstí se mu to nepodařilo a díky tomu, že byl velmi talentovaný, brzy rodinné kung-fu zcela ovládl a stal se vynikajícím bojovníkem. Podobně jako jeho otec, také Yang Ban-hou působil na císařském dvoře jako instruktor stráží. Při tréninku byl velmi temperamentní a díky tomu, že měl vysoké nároky a byl na studenty nesmírně přísný, prý neměl příliš mnoho žáků.
Yang Jian-hou (1839-1917), nejmladší syn Yang Lu-chana, údajně nebyl tak talentovaný jako jeho starší bratr Yang Ban-hou. Traduje se historka, že také on v dětství toužil vyhnout se tvrdému tréninku s otcem, a proto se několikrát pokusil o útěk z domova – chtěl se stát mnichem. Ani jemu se však jeho záměr nepodařil, a tak mu nezbylo než cvičit dál. Nakonec i on rodinné kung-fu zcela ovládl a dostal se na nejvyšší úroveň. Díky své vlídnosti a empatii byl oblíbeným učitelem a měl mnoho žáků. Také on vyučoval na císařském dvoře.
Třetí generace rodiny Yang
Yang Shao-hou (1862-1930), nejstarší ze tří synů Yang Jian-houa, cvičil pod vedením svého otce a také strýce Yang Ban-houa, jemuž se do značné míry podobal schopnostmi i povahou. Byl vynikajícím bojovníkem a spolu s mladším bratrem Yang Cheng-fuem se stal významným učitelem. Stejně jako jeho strýc Yang Ban-hou byl však na žáky velmi tvrdý, a proto nebylo mnoho těch, kteří by trénink s ním vydrželi. Později vyučoval pouze soukromě pokročilé studenty. Vytvořil verzi sestavy, jež se cvičila ve značné rychlosti a vyžadovala zvládnutí všech technik na vysoké úrovni.
Yang Cheng-fu (1883-1936), nejmladší syn Yang Jian-houa, studoval rodinné kung-fu pod vedením svého otce a také strýce Yang Ban-houa. V dospělosti se z něj stal významný učitel, který cestoval po celé Číně a vyučoval umění Tai Ji Quan. Původně vyučoval jen soukromě, od roku 1925 však začal učit v Šanghaji také veřejně. Pro výuku na veřejnosti bojové umění své rodiny upravil – ze staré sestavy zcela vypustil kopy ve výskoku a techniky používající výbušnou sílu (Fa-jing), a navenek sestavu zjemnil, aby ji mohlo cvičit co nejvíce lidí bez ohledu na věk či zdravotní stav. Díky němu se cvičení Tai Ji Quan stalo populárním po celé Číně a bylo považováno mimo jiné také za vynikající léčebný systém. Dynamické pohyby a techniky Fa-jing však samozřejmě z rodinného kung-fu nezmizely, dodnes se cvičí např. v sestavě Chang Chuan (Dlouhá pěst), kterou Yang Cheng-fu také vyučoval. Yang Cheng-fu byl podobně jako jeho předkové skvělým bojovníkem, který nebyl nikdy poražen. Byl také vynikajícím učitelem, který si uvědomoval nutnost zachování písemných dokumentů o rodinném kung-fu pro další generace. Proto požádal svého žáka Chen Wei-minga, aby sepsal tři knihy, které se v podstatě skládaly ze zápisků z výuky či rozmluv s učitelem, a v případě posledních dvou knih také z fotografií pozic. Později však Yang Cheng-fu dospěl k názoru, že je potřeba tyto publikace doplnit o další knihu, která se bude zabývat rodinným kung-fu komplexněji. Sepsal ji sám a doplnil novými fotografiemi, které ukazují jednotlivé pozice dlouhé sestavy v jeho provedení. Tato kniha vyšla s pomocí Yang Cheng-fuova žáka Dong Ying-jie v roce 1931 a jejím cílem bylo osvětlit bojové využití jednotlivých pohybů z dlouhé sestavy. O tři roky později byla kniha zrevidována a doplněna rozšiřujícími komentáři dalšího Yang Cheng-fuova žáka, Chen Man-chinga, který byl klasickým vzdělancem a do textů vysvětlujících principy bojového umění zakomponoval mimo jiné i odkazy na Knihu proměn a další klasická literární díla.
Bibliografie: Chen Wei-ming, Tai Ji Quan Shu (Umění Tai Ji Quan), 1925; Chen Wei-ming, Tai Ji Jian (Meč Tai Ji), 1928; Chen Wei-ming, Tai Ji Quan Dawen (Otázky a odpovědi o Tai Ji Quan), 1929 (vydáno v českém překladu: Chen Wei-ming, Tai Ji Quan. Otázky a odpovědi, překl. Zdeněk Kurfürst 2005).
Yang Cheng-fu, Tai Ji Quan Shiyongfa (Použití metod Tai Ji Quan), 1931.
Yang Cheng-fu, Tai Ji Quan Tiyong Quanshu (Esence a aplikace Tai Ji Quan), 1934 (vydáno v anglickém překladu: Yang Cheng-fu, The Essence and Applications of Taijiquan, překl. Louis Swaim 2005).
Čtvrtá generace rodiny Yang
Yang Sau-chung (1910-1985), nejstarší syn Yang Cheng-fua, studoval rodinné kung-fu pod vedením svého otce od osmi let. Ve věku čtrnácti let byl natolik pokročilý, že mohl otci pomáhat při výuce žáků jako asistent, a od svých devatenácti let vyučoval samostatně po celé Číně představitele obchodních firem i vládní úředníky. V roce 1949 odešel do Hong Kongu, který byl v té době pod britskou správou, a zde strávil zbytek svého života vyučováním bojového umění. Vzhledem k tomu, že jeho tři mladší bratři Yang Zhen-ji (1921–2007), Yang Zhen-duo (1926-) a Yang Zhen-guo (1928-) zůstali v kontinentální Číně, došlo k rozdělení rodiny na více linií – proto v naší škole hovoříme o hongkongské linii rodiny Yang. Yang Sau-chung vyučoval v Hong Kongu mnoho studentů, z nichž tři přijal za své přímé žáky. Byli to: Ip Tai-tak, Chu Gin-soon a Chu King-hung. Kompletní systém rodinného kung-fu však Yang Sau-chung předal pouze svým třem dcerám, Yang Tai-yee (1950-), Yang Ma-lee (1952-) a Yang Yee-lee (1958-). Podobně jako jeho otec Yang Cheng-fu, také Yang Sau-chung sepsal knihu, vysvětlující praktické využití Tai Ji Quan rodiny Yang pro sebeobranu. Tato kniha byla určena především pro pokročilé studenty. K fotografiím svého otce připojil další s vysvětlujícími poznámkami o akci a protiakci – jak sám píše, kvůli kapacitním možnostem knihy však vždy zvolil nanejvýš dvě z mnoha variant aplikací. Na některých fotografiích je Yang Sau-chung zachycen při cvičení se svou manželkou, dcerami Yang Ma-lee nebo Yang Tai-Yee, na jiných se svým prvním žákem Ip Tai-takem či studentem Fong Toa Yiu. Kniha obsahuje také soupis všech 124 pozic dlouhé sestavy rodiny Yang. Poprvé vyšla v čínštině roku 1962, později byla přeložena do angličtiny.
Bibliografie: Yang Sau-chung, Practical Use of Yang Tai Chi Chuan (It´s Applications and Variations), 1976, 2000, 2006.
Pátá generace rodiny Yang
Yang Ma-lee při cvičení se svým otcem Yang Sau-chungem (foto z knihy Practical Use of Yang Tai Chi Chuan)
Yang Ma-lee (1952-), představitelka páté generace rodiny Yang, je současnou hlavou hongkongské linie rodiny. Tai Ji Quan studovala pod vedením svého otce od osmi let. Přijala tři přímé žáky, kterým jako jediným nečlenům rodiny předává kompletní systém rodinného kung-fu. Jsou to: John Conroy (USA, Rhode Island), Jim Uglow (Velká Británie, Londýn) a Joe Balthazar (USA, Passadena).
Jim Uglow, s nímž jsou spojeny školy Tai Ji Quan rodiny Yang v České a Slovenské republice, studoval Tai Ji Quan nejprve deset let pod vedením Chu King-hunga (třetího žáka Mistra Yang Sau-chunga), a poté také pod vedením Chu Gin-soona (druhého žáka Mistra Yang Sau-chunga). Pod vedením Si-fu Yang Ma-lee studuje od roku 1997.
Naše škola je na hongkongskou linií rodiny Yang napojena prostřednictvím Zdeňka Kurfürsta, který je od roku 2002 přímým žákem Si-fu Jima Uglowa. Jako zakladatel první školy této linie v České republice vyučuje Tai Ji Quan rodiny Yang od roku 2003 v Brně. Pod vedením Zdeňka Kurfürsta studují žáci a vedoucí jednotlivých škol, sdružených v asociaci Wu Long Jiao Zhu. Od roku 2004 jezdí do České republiky pravidelně vyučovat také Si-fu Jim Uglow, který předává kung-fu rodiny Yang vedoucím jednotlivých škol na soukromých lekcích. S oběma učiteli se lze setkat na seminářích, které jsou určeny výhradně pro členy našich škol.
Doplnění bibliografie rodiny Yang
Další texty členů rodiny Yang byly vydány v anglickém překladu v těchto publikacích:
Douglas Wile. Tai Chi Touchstones. Yang Family Secret Trasmissions, 1983 (vydáno v českém překladu: Prubířské kameny ověřující pravost umění Tchaj-ťi čchüan neboli Tajná předání rodiny Jangů, překl. Miroslav Krůta a Gabriela Zoubková, 2003).
Douglas Wile, Lost T’ai-chi Classics from the Late Ch’ing Dynasty, 1996.
Yang Jwing-ming, Tai Chi Secrets of the Yang Style, 2001.
Jak zhmotnit přítomný okamžik? Jak ukázat, co se odehrává uvnitř každého z nás při cvičení Taiji, ve chvílích, kdy se ocitáme ve vlastním světě, zdánlivě mimo běžný prostor a čas? Myslím, že tomuto videu se to opravdu povedlo.
Pro někoho předmět hodný obdivu, který přímo vybízí k tomu, aby byl s úctou uchopen do ruky, pro jiného kus železa, plnící ryze utilitární funkci. Ačkoli druhý typ lidí zcela nechápu, respektuji, že ne každý má k chladným zbraním pozitivní vztah a ne každý touží po tom, sevřít v dlani jílec a pocítit váhu čepele čekající jen na to, nechat se vést jeho rukou. Přiznám se, že patřím k lidem prvního druhu, a proto mne těší, když se mezi mými žáky najde někdo, kdo touží po tom, naučit se ovládat meč. Tato možnost je otevřena každému, kdo se cvičení Taiji věnuje systematicky a zvládne celou Sestavu 124 forem rodiny Yang.
Rodina Yang používá dva typy mečů: Jian 剑- rovný meč s oboustranným ostřím, a Dao 刀 – prohnutý meč (nazývaný také šavle) s jednostranně broušeným ostřím, jehož čepel prošla během staletí mnoha obměnami. Jian patřil v Číně od pradávna k odznakům společenského postavení a dá se říci, že byl zbraní „vyšší třídy“, zatímco Dao bylo zbraní ryze vojenskou. Jian se používal také v taoistické magii k zahánění démonů (tyto meče byly opatřeny speciální výzdobou, která měla umocnit účinnost „duchovní zbraně“). Umění Feng Shui, zabývající se harmonizací obydlí, dodnes zahrnuje doporučení týkající se správného umístění meče v bytě tak, aby jeho obyvatelům přinášel prospěch.
Technologie výroby čepelí patřila od pradávna k vysoce střeženým tajemstvím a dnes existuje jen nemnoho mečířů, kteří jsou schopni zhotovit meč stejné kvality jako před staletími. Je jich málo, ale jsou, a díky nim přetrvává umění této obdivuhodné kovářské práce dodnes. Pro běžné cvičení stačí v podstatě jakýkoli dobře vyvážený meč z vysokouhlíkové oceli, ale ten, kdo má k věci trochu hlubší vztah, dokáže ocenit dokonalost damascénské oceli zhotovené překládáním dvou pečlivě vybraných typů materiálu, přičemž jedna vrstva je vždy tvrdá (a křehká), zatímco druhá je pružná (a měkká). Vrstvy se zkují dohromady a poté se opět překládají, až vznikne několik tisíc vrstev, díky kterým získá výsledná čepel ideální vlastnosti. Typickým vnějším znakem damascénské čepele je kresba, prozrazující, jak byly vrstvy kladeny. Tato kresba, která vynikne po zakalení, vybroušení a vyleštění, patří k hlavním kritériím hodnocení meče. Proces výroby damascénské čepele je časově nesmírně náročný, ale vzniklý meč je uměleckým dílem, které se může stát rodinným pokladem předávaným po celé generace.
Mnoho škol čínského kung-fu zařazuje do svého cvičebního programu umění Qi Gongu. Samotný název Qi Gong (Chi Kung) je složen ze dvou čínských slov: Qi (vitální energie nebo životní síla) a Gong (dovednost). Jde tedy o systém cvičení zaměřených na práci s vitální energií, což je pojem známý nejen tradiční čínské medicíně, ale i čínské kosmologii. Qi Gong byl používán již ve starověké Číně k předcházení zdravotním potížím a léčbě nemocí. Jeho cílem je dosažení celkové rovnováhy organismu, která přináší pevné zdraví, vnitřní klid a vede k dlouhému životu prožitému v plné síle. Studie čínské i západní medicíny potvrzují, že tato cvičení prokazatelně snižují riziko vzniku civilizačních chorob a zlepšují prognózu osob trpících zdravotními problémy.
Mnoho příběhů lidí, kteří se věnují cvičení tradičních stylů bojových umění, začíná slovy: „Býval jsem slabé a neduživé dítě…“, a to je přesně ono. Jakmile totiž začnete cvičit Qi Gong a věnujete mu dostatek času, aby mohl začít působit, nestačíte se divit, kolik zdravotních problémů se výrazně zlepší či zcela zmizí. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že Qi Gong dokáže téměř zázraky i v takových situacích, jako je obtížná a do nekonečna se táhnoucí rekonvalescence po operaci mozku.
V tradičním systému cvičení Tai Ji Quan rodiny Yang hraje Qi Gong významnou úlohu, neboť pevné zdraví a duševní vyrovnanost tvoří základ, bez něhož by každé bojové umění stálo na vratkých nohou. Stejně jako jiné oblasti rodinného kung-fu je i systém Qi Gongu rodiny Yang důmyslně propracován tak, aby jednotlivá cvičení účinně navazovala a postupně dosáhla otevření energetických drah, odstranění bloků a zajistila bezchybnou funkci všech orgánů. Některá energetická cvičení urychlují rekonvalescenci po nemoci či úrazu, jiná pročišťují nebo zklidňují a další zase naopak dodávají výbušnou energii, která je potřebná při sebeobraně. Je možno říci, že od určité úrovně se Qi Gongem stává i sama sestava 124 forem rodiny Yang.
Toto staré čínské umění má co nabídnout všem věkovým skupinám, od malých dětí až po starší generaci, přičemž horní věková hranice není nijak omezená. V Číně je zvykem, že děti začínají se cvičením již v raném věku, v rodině Yang od osmi let.
Taiji u dětí a dospívajících podporuje zdravý fyzický vývoj, rozvíjí stabilitu, zlepšuje svalový tonus, rozsah a koordinaci pohybů. Velmi jemným a nenásilným způsobem buduje sílu a odolnost, a to nejen fyzickou, ale i duševní. Schopnost uvolnit se, zklidnit splašené myšlenky a soustředit na jednu věc je základ, na němž lze stavět celý život.
Studenti a lidé trávící spoustu hodin v zaměstnání na Taiji uvítají zejména možnost vypnout, vytvořit si uprostřed rušného dne oázu naprostého klidu, v níž se věnují jen sami sobě. Žádný stres, jen naprosté uvolnění doprovázené cvičením, které prospívá tělesnému i duševnímu zdraví. Co víc si přát? Ano, ještě je tady ta možnost případné sebeobrany, ale o tom někdy příště.
Starší lidé na cvičení Taiji ocení kromě relaxace také zlepšení stability, pružnosti a celkového zdravotního stavu. Cvičení podporuje paměť, zpomaluje proces stárnutí a slouží jako prevence různých nemilých záležitostí, které s sebou vysoký věk obvykle přináší.
V naší olomoucké škole cvičí lidé všech věkových kategorií. Nejmladšímu je momentálně deset a nejstarší – to nebudu prozrazovat 😉 Děti od osmi let mohou cvičit spolu s rodiči, mladí lidé od patnácti let samostatně. Cvičí pohromadě začátečníci i pokročilí, muži i ženy. Některá cvičení se provádějí společně, jiná v malých skupinkách podle pokročilosti. Pro nově příchozí je výhodou vidět, jak vypadá cvičení někoho, kdo se Taiji věnuje déle. Začátečníci si také mohou vyzkoušet cvičení s lidmi na různých úrovních znalostí, jejichž pohyby a dovednosti pro ně mohou být motivací do budoucna. Opravdu, nikdy není pozdě začít.
