Bílý jeřáb rozevírá křídla – Divoký kůň rozděluje svou hřívu – Had se plazí dolů – Odstrkující opice – Zlatý kohout stojí na jedné noze – Zkrocení tygra – Rozevření vějíře – Vykročení do sedmi hvězd – Krásná dívka tká – Zahrát na loutnu – Lotosový kop… Všechno to zní velmi poeticky a krásně. Skoro jako by si člověk, jenž tyto názvy vymyslel, vypůjčil část nějaké čínské legendy či básně. Jeřáb, na němž prý létají Nesmrtelní, je v Číně symbolem dlouhověkosti a moudrosti. Tygr jako král horských zvířat, jenž dokáže zahnat na útěk i démony, je zase symbolem odvahy a síly. Kůň je zosobněním nezkrotnosti a síly vůle, had je v legendách považován za chytré a lstivé zvíře a je také představitelem jisté třídy démonů. Sedm hvězd je souhvězdí Velké medvědice, jehož seskupení má velký význam pro taoistickou astrologii. Krásná dívka  zase připomíná Nebeskou tkadlenu, jednu ze sedmi sester, jež tkaly hedvábí na šaty bohů. Je známá z legendy o věčných milencích, kteří se mohou setkat jen jedenkrát za rok a jejich svátek se slaví vždy sedmého dne sedmého lunárního měsíce.

Nepoučenému čtenáři by mohlo snadno uniknout, že všechna ta poetická pojmenování v sobě ve skutečnosti skrývají účinné pohyby útočných i obranných technik tradičního bojového umění. Proč tomu tak je? Proč se techniky, jejichž cílem je v první řadě způsobit nepříteli něco velmi nepříjemného, halí do závoje hezkých slov? Důvod je třeba na prvním místě hledat v čínském způsobu nazírání na svět. Při pojmenování míst, předmětů a jevů v Číně vždy hrály důležitou roli symboly, zakořeněné v čínské kosmologii, náboženství či mýtech. Výrazně je to patrné například na místních názvech jako Purpurová hora, Vrchol Nefritového císaře, Nebeské jezero, Věž deseti tisíc nesmrtelných… Snaha o vytváření půvabných názvů je nasnadě, stejně jako souvislost s tradiční čínskou poezií (a také malířstvím, které s poezií často splývá). Stejným způsobem jako krátké seskupení veršů či několik tahů štětce, jež vystihnou vše, co je podstatou věci, je pak možno chápat i tradiční názvy jednotlivých technik bojového umění. Ve zkratce shrnují podstatu toho, jak se daný pohyb jeví navenek. Důvodem mohlo být jednak utajení skutečného významu, neboť nesmíme zapomínat na to, že tyto techniky byly po staletí udržovány v tajnosti v úzkém okruhu adeptů a nebyly přístupné každému, kdo se třeba náhodou mohl dostat k zápisům a chtěl by je využít ve svůj prospěch. Jistě také proto byl skutečný význam pohybu často ukryt pod názvem, jenž nezasvěcenému člověku neprozradil nic z vlastního obsahu. Dalším důvodem, proč tyto názvy vznikly, byl nepochybně samotný způsob předávání dovedností bojového umění mezi učitelem a žákem. Vzhledem k tomu, že žáci byli často negramotní, učili se memorováním, tedy opakováním zpaměti. Proto bylo potřeba označit jednotlivé pohyby výstižným názvem, který znalému žáku napověděl, ale nepoučeného člověka mohl snadno zmást. To je ostatně jev, s nímž se setkáváme v textech členů rodiny Yang dodnes – rodina má přesně propracovaný způsob, jakým jednotlivé dovednosti svého umění nazývá, ale název je volen tak, že jen ten, kdo má přímý kontakt s učitelem dané linie, dokáže plně pochopit význam slov. (Teď samozřejmě nemám na mysli jen názvy samotných technik :-)) Jde o praktickou zkratku a zároveň také určitou pojistku proti tomu, aby bylo umění Tai Ji Quan rodiny Yang nekontrolovatelně šířeno a třeba i pozměňováno (před čímž členové rodiny vždy varovali). Rodina si vždy dokázala udržet své know-how. Proto se podrobné instrukce nedají nalézt v knihách nebo snad na videích. Rodina se tak jistí, že jen adepti se skutečným zájmem, kteří vyhledají školu s přímým napojením na linii rodiny Yang, se mohou naučit všemu, co toto umění obnáší. Vždy je dobré zajímat se o linii školy (ať už jde o jakýkoli styl), protože čím blíže ke zdroji, tím lépe. Jednotlivé linie bojových umění si totiž můžeme představit jako množství potoků, říček a řek, které se proplétají historií až do současnosti. Ovšem té nejčistší vody se lze napít vždy jen u pramene.